Dominik Landsman strana 4 z 4

Dobrodružná knížka plná humoru pro děti a jejich rodiče. Čeněk, obyčejný malý kluk, jede s rodiči k moři. Setká se tam s kapitánem Adorablem, lovcem odměn a zvláštních tvorů, který pluje ve své lodi po celém Sedmimoří, pohádkovém světě plném ostrovů. Je zrovna na stopě Lapuťáka, nejvzácnějšího tvora Sedmimoří. Kapitán vezme Čeňka s sebou, ale pravidelně se vracejí zpátky do našeho světa, aby rodiče nepojali podezření, kam se jim synek ztrácí. Čeněk zjistí, že nejedno moudro, které pochytil od mírně potrhlých rodičů, se dá překvapivě dobře aplikovat i na problémy, se kterými se setká v dobrodružném Sedmimoří. Také se ukáže, že Lapuťák má jistou zázračnou vlastnost, kvůli které ho nahání polovina kouzelné říše, a Čeněk s kapitánem musí zabránit tomu, aby padl do špatných rukou. Čte Zbyšek Pantůček. 1 x MP3, celková délka 7 hodin 13 minut.

Příběhy Bez frází pro děti. Osudy výjimečných českých sportovců vyprávěné oblíbeným spisovatelem Dominikem Landsmanem tak, aby jim rozuměli i školáci. Tvůrci inspirativního projektu se spojili s autorem Deníčku moderního fotra nebo dětské série s kapitánem Adorablem, a vznikla kniha, která má za pomoci landsmanovského humoru ukázat dětem, že existují i lidé, kteří se proslavili tak, že na sobě v reálném světě makali a šli si za svými sny, a přitom vůbec neměli YouTube kanál. A že je fajn se občas jít proběhnout a kopnout do balonu... Dan s Čeňkem v knize řeší příběhy Vladimíra Šmicera (fotbalový záložník), Petra Korbela (tenista), Terezy Kmochové (lyžařka), Lukáše Radila (hokejový útočník), Tomáš Egerta (fotbalista), Petra Nováka (rychlobruslař), Josefa Dresslera (cyklista), Jana Kareše (horolezec), Barbory Závadové (plavkyně), Karla Nocara (házená), Silvie Rybářové (plavání), Zbyňka Michálka (hokejový obránce), Radka Brunnera (běžec), Michala Navrátila (skokan - high diving) a Tomáše Dvořáka (atlet). Předmluvu obstaral spoluzakladatel Bez frází Radim Vrbata (hokejista). Dan a Čeněk jsou kluci jako každý jiný. Škola je otravuje a pokud je zrovna rodiče nepeskují a nevyhánějí ven, nebo dokonce posílají na tábor, kde není wifina, veškerý volný čas tráví sledováním herních videí, pařením Minecraftu a sněním o kariéře obletovaných youtuberů. Situace, do nichž se dostávají, jim ale připomínají i jiné hrdiny, než jsou ti z displejů a obrazovek. Sportovce, o nichž Čeňkovi rád vypráví jeho táta. Dan - a čtenáři - se díky tomu dozvídají o osobnostech, které uspěly ve světovém měřítku, ačkoliv mnohdy musely překonat spoustu překážek.

Deníček moderního fotra vznikl na základě úspěšného blogu, který Dominik Landsman založil s příchodem prvního dítěte. Věren názvu popisuje zážitky, situace a strasti obyčejného „chlápka“ odvedle, kterému se narodil první syn. Zprvu nezúčastněný fotr, který miminko zažívá trochu zdálky, se brzy stává „otcem na mateřské dovolené“ a s tím také začíná boj o přežití obou a zachování rodinného blaha. Nutno říct, že synek Čeněk je dítě velmi aktivní a také destruktivní. Každý Čeňkův pokrok většinou odnese vyčerpaný tatínek jizvami na duši i na těle, ale hlavní je, že dítě prospívá, ať už to stojí, co to stojí. V sympaticky drsňácké a humorné výpovědi moderního fotra se autor nebojí svěřit se s lecjakými trably a přináší výjimečný pohled současného muže na situace, které obvykle zažívají spíše ženy.

Kdo by neznal eskapády „moderního fotra“, které Dominik Landsman zachytil ve svých úspěšných Deníčcích? Nová kniha, kterou napsal společně s blogerkou a spisovatelkou Zuzanou Hubeňákovou, se pouští na stejnou půdu, ale zpátky do doby, kdy ještě nebyl otcem. Jindřich a Nataša s ironií a černým humorem sobě vlastním popisují své seznámení, sestěhování a nakonec i početí dítěte a mezitím neodolatelně glosují rozdíly mezi muži a ženami, vztahové stereotypy, různé fáze zamilovanosti nebo nástrahy společného bydlení. Deníček moderního páru zachovává styl předchozích dílů, ale díky spoluautorství je bohatší o dva rozdílné, ale srovnatelně humorné styly. Pojďte zjistit, co se dělo předtím, než na svět přišel Čeněk!

Už od útleho veku som chcel byť otcom. V škole všetci chceli byť kozmonautmi, policajtmi alebo princeznami (dokonca aj môj kamarát Vašo chcel byť princeznou). Ja však nie. Ja som chcel byť otcom. Pýtali sa ma: „A naozaj nechceš byť kozmonautom?“ Moja odpoveď znela vždy rezolútne NIE a stále som im opakoval, že budem otcom. Roky plynuli, prešiel som klasickým vzdelávacím procesom. Základnú školu som bral ako nutné zlo, ktoré musím pretrpieť, aby som si ako otec dokázal spočítať, koľko mám detí. Na strednej som sa trochu oťukal a začal zháňať matky k svojim deťom. Prekvapivo som ale žiadnu spolužiačku neprehovoril. Keďže žiadna vysoká škola odbor „otcovstvo“ neponúkala, musel som ísť na jeden z tradičných odborov a dúfať, že ho nikdy nepoužijem. Svojho sna byť otcom som sa nehodlal vzdať. A pár rokov po škole to prišlo. Stal som sa otcom. Paráda. Som otcom už skoro dva roky a keď sa ohliadnem, radšej by som bol tým kozmonautom.