Aleš Lederer

Šedesátá léta minulého století byla ve znamení celosvětového pohybu, hledání alternativ k existujícímu stavu společnosti, který nebyl nikde považován za uspokojivý. Součástí tohoto "globálního vzrušení" bylo revoluční hnutí ve třetím světě, reformní hnutí a revolty v zemích sovětského impéria a protestní hnutí na Západě. K nejvýznamnějším aktérům tohoto celosvětového pohybu patřili studenti. Autor ve své knize paralelně sleduje vývoj západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století. Svůj výklad rozčlenil do čtyř částí.

Šedesátá léta minulého století byla ve znamení celosvětového pohybu, hledání alternativ k existujícímu stavu společnosti, který nebyl nikde považován za uspokojivý. Součástí tohoto "globálního vzrušení" bylo revoluční hnutí ve třetím světě, reformní hnutí a revolty v zemích sovětského impéria a protestní hnutí na Západě. K nejvýznamnějším aktérům tohoto celosvětového pohybu patřili studenti. Autor ve své knize paralelně sleduje vývoj západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století. Svůj výklad rozčlenil do čtyř částí.

Komorní vzpomínky ženy z doby od konce druhé světové války do začátku sedmdesátých let o tom, jak se z aktivní ženy velmi snadno pod vlivem společenské masáže stává zatrpklá, o to však odhodlanější prorežimní posluhovačka, postupně ztrácející city, ohleduplnost a soucit s okolím. Hlavní hrdinka není přitom špatný člověk - jen se podobně jako mnoho jiných v pokřivených kulisách doby pokouší hlavně zachraňovat a podporovat vlastní rodinu, která se nezadržitelně rozpadá... Velmi silný příběh o nepříliš šťastném životě, do něhož vstoupila radost až před jeho násilným koncem.

Komorní vzpomínky ženy z doby od konce druhé světové války do začátku sedmdesátých let o tom, jak se z aktivní ženy velmi snadno pod vlivem společenské masáže stává zatrpklá, o to však odhodlanější prorežimní posluhovačka, postupně ztrácející city, ohleduplnost a soucit s okolím. Hlavní hrdinka není přitom špatný člověk - jen se podobně jako mnoho jiných v pokřivených kulisách doby pokouší hlavně zachraňovat a podporovat vlastní rodinu, která se nezadržitelně rozpadá... Velmi silný příběh o nepříliš šťastném životě, do něhož vstoupila radost až před jeho násilným koncem.

Simona je úspěšná a nezávislá třicátnice, která svědomitě buduje svou kariéru a v podniku, kde pracuje, dosahuje na stále vyšší pozice. Od většiny žen svého věku se liší poněkud nestandardně uspořádaným osobním životem, ale i přes nepochopení okolí její systém funguje. Jediné, co jí poněkud komplikuje život, je nepříjemný zážitek z mládí, jehož stín si stále táhne s sebou. Klidně nalajnovaný život nabere větší obrátky, když se Simona náhodou seznámí s dočasným sousedem Romanem. Vášnivý vztah plný sexu a radovánek je nějakou dobu idylický, ale plíživě začínají narůstat problémy: Simona má najednou plno starostí sama se sebou a všechny její dosavadní vztahy se rozpadají...

Simona je úspěšná a nezávislá třicátnice, která svědomitě buduje svou kariéru a v podniku, kde pracuje, dosahuje na stále vyšší pozice. Od většiny žen svého věku se liší poněkud nestandardně uspořádaným osobním životem, ale i přes nepochopení okolí její systém funguje. Jediné, co jí poněkud komplikuje život, je nepříjemný zážitek z mládí, jehož stín si stále táhne s sebou. Klidně nalajnovaný život nabere větší obrátky, když se Simona náhodou seznámí s dočasným sousedem Romanem. Vášnivý vztah plný sexu a radovánek je nějakou dobu idylický, ale plíživě začínají narůstat problémy: Simona má najednou plno starostí sama se sebou a všechny její dosavadní vztahy se rozpadají...

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.