Andrei Makine

Kniha Andreia Makina Spoveď padlého zástavníka je fiktívnym listom či rozprávaním ruského emigranta, žijúceho vo Francúzsku, priateľovi z detstva, s ktorým vyrastal v jednom dome a o ktorom sa dozvedel, že sa vysťahoval do USA. Rekonštruuje v nej zážitky svojich rodičov a iných príbuzných, udalosti a spomienky na dospievanie v sovietskom Rusku. Knihu preložil Marián Minárik.

Román z pera u nás již známého originálního vypravěče a nositele Goncourtovy ceny mistrně a vtipně popisuje, jak do jednoho zapadlého kouta bývalého Sovětského svazu dorazil Západ. Je knihou o dospívání, o probouzející se lásce a sexualitě, o síle přátelství a prolínání dvou odlišných kultur, světů a ideologií. Vypráví o třech přátelích vyrůstajících v zapadlé sibiřské vesničce, ve které vládne duch komunistické totality. Zásadní zlom v jejich životech způsobí Belmondo: komunistické kino začne promítat jeho filmy. A on svými hrdinskými kousky a doprovodem krásných, opálených a spoře oblečených obdivovatelek způsobí v celém kraji pozdvižení a ovlivní pohled na svět a tím i osudy jeho obyvatel.

Nový román Rekviem na Východ francouzského prozaika ruského původu Andreie Makine je jakýmsi pandánem k Francouzskému testamentu, jímž byl Makine před časem představen českým čtenářům. Jeho protagonista, vojenský lékař, který se nechal najmout do služeb sovětské rozvědky, se tváří v tvář rozpadu Sovětského svazu a změně režimu ocitá před rozhodnutím, zda pokračovat v dosavadní práci, a jeho vzpomínky a úvahy se v autorově podání stávají jakousi rekapitulaci sovětských dějin dvacátého století. Románem, sledujícím osudy tří generací vypravěčovy rodiny, přitom prolíná řada silných příběhů zasazených do širšího kontextu ruské občanské války, druhé války světové i současnosti, poznamenané rozpadem jistot spojených se zanikajícím sovětským režimem. Tak jako ve Francouzském testamentu, i v nové knize se Makine projevuje jako suverénní vypravěč schopný okouzlit čtenáře poetickým a přitom úsporným jazykem i emočně silnými výjevy, aniž by sklouzl k topornosti či patetičnosti. I pro tyto kvality patří Rekviem za Východ bezpochyby k tomu nejvýraznějšímu z jeho dnes již rozsáhlého díla.

«L'idéal du roman, c'est qu'on ne puisse rien en dire, seulement y entrer, y demeurer dans la contemplation et s'en trouver transfiguré. Ce n'est pas pour bouger l'air, se dégourdir le style que les Russes écrivent» explique André Makine dans le dernier numéro de Lire. Makine écrit donc pour dire quelque chose, il s'inscrit ainsi dans la grande lignée des auteurs russes pour lesquels littérature et philosophie se conjuguent l'unisson. Dans La musique d'une vie, il fait surgir d'une foule endormie au fond d'une gare de Sibérie, un destin. Celui d'Alexis Berg, jeune pianiste dont la vie se brise un soir de 1941. Contraint de fuir son premier concert en raison des purges staliniennes, Alexis se réfugie en Ukraine avant de prendre une fausse identité. Il deviendra plus tard chauffeur d'un haut dignitaire de l'armée, contraint de fuir son identité pour ne pas dévoiler celle qu'il s'est appropriée. Dans ce roman l'écriture lumineuse, André Makine donne chair aux oubliés de l'histoire soviétique. Ni héros de l'armée rouge, ni dissidents, ni prisonniers, simplement figures ordinaires du peuple russe. Derrire ses mots, on sent comme les sanglots ravalés de milliers d'existences détruites par le régime. Des vies dont les promesses n'ont pas été tenues, mais qui ont survécu tout : aux purges, la guerre, l'administration débilitante du régime. Un roman que Makine portait en lui depuis quinze ans, écrit dans une langue limpide mais retenue, comme pour mieux suggérer des émotions trop fortes pour tre décrites. 127 pages qui rendent justice cet «Homo sovieticus» trop longtemps noyé dans la masse informe du peuple. --Flore de Lesquen--

A regény kiindulópontja egy francia házaspár romantikusan induló, ám tragédiába forduló története, vezértémája pedig a férfi főhős felnőtté válása a kettős identitás szorításában. A szerző e regényéért megkapta a legrangosabb irodalmi díjat, a Goncourt-t.

V Knihe krátkych lások, čo trvajú večne sa spája osem príbehov. Portrétov dievčat a žien, ktoré zanechali v živote rozprávača hlbokú stopu. Bezmenný muž vyrástol v sovietskom sirotinci a svoje krátke lásky, často jednostranné a platonické, opisuje jednoducho a výstižne. Hoci sa geograficky stále nachádza na území Sovietskeho zväzu, poeticky a myšlienkovo je vzdialený od ľudí, ktorí režim podporujú, ako aj od disidentov, ktorí obetovali svoj život boju proti nemu. V škole ho učili, že keď sa komunistický ideál naplní, nikto nebude mať nedostatok a medzi ľuďmi zavládne láska. O niekoľko desiatok rokov neskôr, keď sa z rozprávača nestáva ani komunista, ani disident, si uvedomuje, že láska v jeho krajine vždy bola – je to jeho láska k prirodzenej kráse jeho krajiny a k obyčajným ľuďom s neobyčajnými životnými príbehmi. Andrei Makine sa téme lásky – nájdenej, zažitej a stratenej, venuje vo všetkých svojich románoch, v prípade Knihy krátkych lások, čo trvajú večne je však láska tým najdôležitejším. ANDREI MAKINE sa narodil na Sibíri, kde ho vychovala francúzska babička. Ako tridsaťročný emigroval do Francúzska, kde po počiatočnom pretĺkaní sa a existenčných ťažkostiach, triumfoval ako spisovateľ. Jeho román FRANCÚZSKY TESTAMENT (1995) získal prestížnu Gouncortovu cenu a odvtedy jeho písanie, porovnávané s majstrovstom Marcela Prousta a Milana Kunderu, získava nielen uznanie kritiky, ale aj široký čitateľský ohlas.

„Pretože ten, kto má prísť, príde. Inak by láska bola len narýchlo vypitým pohárom vody.“ V malej dedinke pri Bielom mori, na severe Sovietskeho zväzu, Vera aj po tridsiatich rokoch ešte stále čaká na muža, ktorého miluje a ktorý v roku 1945 odišiel na front. Rozprávač tohto príbehu, mladý, dvadsaťšesťročný spisovateľ, na jeseň roku 1975 príde z Leningradu do vzdialenej oblasti Archangeľska s úlohou napísať reportáž o miestnych zvykoch a tradíciách; reportáž, ktorú chce obrátiť na antisovietsku satiru. Po týždňoch strávených na severe sa mu však čoraz ťažšie pozerá so sarkazmom na z veľkej časti opustené a chudobné dediny. Navyše ho čoraz viac priťahuje Vera, jej tajomstvo a nežná krása. Prostredníctvom lyricky opísanej krásy Archangeľskej oblasti Andrei Makine rozpráva večný príbeh o ľudskom srdci a jeho schopnosti vášnivo a nesebecky milovať a zbabelo zrádzať. Andrei Makine sa narodil v Krasnojarsku na Sibíri. Ako tridsaťročný emigroval do Francúzska, kde po počiatočnom pretĺkaní sa a existenčných ťažkostiach triumfoval ako spisovateľ. Jeho román Francúzsky testament (1995) získal prestížnu Gouncourtovu cenu a odvtedy je jeho písanie porovnávané s majstrovstvom Marcela Prousta a Milana Kunderu.V slovenčine vyšiel jeho román Kniha krátkych lások, čo trvajú večne. Román Žena, ktorá čakala je najlepšie čítať neskoro večer alebo skoro ráno, keď všetko stíchne. Nie preto, že by bol náročný, práve naopak, štýl je jednoduchý, priamy bez umelých okrás a ozdôb. Jazyk je krištáľovo čistý a obrúsený; opisy emócií a nálad sú také priliehavé, že cítite priestor, v ktorom sa udiali. Príbeh mladého sklamaného dvadsaťšesťročného umelca, ktorý príde do zamrznutej dedinky na severe Sovietskeho zväzu je jednoduchý. V období apatie ho upúta žena, ktorá celý život obetovala čakaniu na muža, ktorého miluje, muža, čo sa nevrátil z jednej z posledných bitiek druhej svetovej vojny. Mladý muž s ňou trávi čas a premýšľa o živote, láske, strate, sebectve a nesebeckosti.

V Knihe krátkych lások, čo trvajú večne sa spája osem príbehov. Portrétov dievčat a žien, ktoré zanechali v živote rozprávača hlbokú stopu. Bezmenný muž vyrástol v sovietskom sirotinci a svoje krátke lásky, často jednostranné a platonické, opisuje jednoducho a výstižne. Hoci sa geograficky stále nachádza na území Sovietskeho zväzu, poeticky a myšlienkovo je vzdialený od ľudí, ktorí režim podporujú, ako aj od disidentov, ktorí obetovali svoj život boju proti nemu. V škole ho učili, že keď sa komunistický ideál naplní, nikto nebude mať nedostatok a medzi ľuďmi zavládne láska. O niekoľko desiatok rokov neskôr, keď sa z rozprávača nestáva ani komunista, ani disident, si uvedomuje, že láska v jeho krajine vždy bola – je to jeho láska k prirodzenej kráse jeho krajiny a k obyčajným ľuďom s neobyčajnými životnými príbehmi. Andrei Makine sa téme lásky – nájdenej, zažitej a stratenej, venuje vo všetkých svojich románoch, v prípade Knihy krátkych lások, čo trvajú večne je však láska tým najdôležitejším. ANDREI MAKINE sa narodil na Sibíri, kde ho vychovala francúzska babička. Ako tridsaťročný emigroval do Francúzska, kde po počiatočnom pretĺkaní sa a existenčných ťažkostiach, triumfoval ako spisovateľ. Jeho román FRANCÚZSKY TESTAMENT (1995) získal prestížnu Gouncortovu cenu a odvtedy jeho písanie, porovnávané s majstrovstom Marcela Prousta a Milana Kunderu, získava nielen uznanie kritiky, ale aj široký čitateľský ohlas.

Román z pera u nás již známého originálního vypravěče a nositele Goncourtovy ceny mistrně a vtipně popisuje, jak do jednoho zapadlého kouta bývalého Sovětského svazu dorazil Západ. Je knihou o dospívání, o probouzející se lásce a sexualitě, o síle přátelství a prolínání dvou odlišných kultur, světů a ideologií. Vypráví o třech přátelích vyrůstajících v zapadlé sibiřské vesničce, ve které vládne duch komunistické totality. Zásadní zlom v jejich životech způsobí Belmondo: komunistické kino začne promítat jeho filmy. A on svými hrdinskými kousky a doprovodem krásných, opálených a spoře oblečených obdivovatelek způsobí v celém kraji pozdvižení a ovlivní pohled na svět a tím i osudy jeho obyvatel.

Kniha Andreia Makina Spoveď padlého zástavníka je fiktívnym listom či rozprávaním ruského emigranta, žijúceho vo Francúzsku, priateľovi z detstva, s ktorým vyrastal v jednom dome a o ktorom sa dozvedel, že sa vysťahoval do USA. Rekonštruuje v nej zážitky svojich rodičov a iných príbuzných, udalosti a spomienky na dospievanie v sovietskom Rusku. Knihu preložil Marián Minárik.