Juan Mayorga

Inspirací k napsání této hry se stala návštěva delegace Mezinárodního Červeného kříže v Terezíně v roce 1944, kterou nacisté povolili, aby předvedli světu, že se zprávy o vyvražďování Židů nezakládají na pravdě. Hra má pět částí. Zahajuje ji monolog zástupce Červeného kříže. Pak se v retrospektivě odehrávají výjevy, v nichž jsou obyvatelé města – vězňové – nuceni nacvičovat a předvádět určené role, aby před zástupcem Červeného kříže maskovali skutečné podmínky vězeňského života. V jednom z výjevů dva chlapci roztáčejí káču, v jiném mladý pár hovoří o budoucnosti a v dalším si malé děvčátko hraje s panenkou, kterou učí plavat. V další části velitel tábora přijímá delegáta Červeného kříže (terezínské ghetto ve skutečnosti navštívila v červnu 1944 tříčlenná delegace). Velitel pak nutí židovského vězně jménem Gershom Gottfried (terezínský „židovský starší“ se jmenoval Paul Eppstein), aby pro delegáta zinscenoval představení o životě ve „zkrášleném“ ghettu. V závěrečné části Gershom vybízí své herce, aby se při hře „soustředili na svá gesta a slova“. Ví, že musejí ignorovat vlaky, které odvážejí vězně do míst, o nichž diváci vědí a vězňové se obávají, že jsou to tábory smrti. Samotné slovo „Himmelweg“ byl eufemismus používaný v táborech smrti k označení cesty do plynových komor. Mayorgův vrstevnatý text se zabývá nejen historickou brutalitou, ale zkoumá i smysl divadla života a smrti. Po úvodním monologu, odehrávajícím se několik let po události samotné, se děj hry vrací zpět a ukazuje zkoušení velmi neobvyklé hry, kdy židovským vězňům přiděluje role nacistický velitel. Při opakovaných návratech si diváci nikdy nejsou zcela jisti, zda jsou zpátky v roce 1944 nebo tady a teď, v přítomném prostoru a čase. Španělskou premiéru měla tato hra 17. 10. 2003 v Teatro Alameda v Málaze a o rok později ji s úspěchem nastudovalo Národní dramatické centrum (CDN) na jevišti Teatro María Guerrero v Madridu. Anglická premiéra následovala roku 2005 v londýnském Royal Court Theatre a hru pak viděli i diváci v Paříži, Buenos Aires, New Yorku nebo kanadském Winnipegu. Juan Antonio Mayorga Ruano (narozený roku 1965 v Madridu) je jedním z nejhranějších současných španělských dramatiků jak doma, tak v zahraničí. Vystudoval filosofii a matematiku a je profesorem dramaturgie a filosofie na Královské vysoké škole dramatického umění v Madridu. Rovněž vede seminář „Paměť a myšlení v současném divadle“ ve Filosofickém ústavu CSIC. Jeho nejvýznamnější filosofickou prací je Konzervativní revoluce a revoluční konzervace. Politika a paměť u Waltera Benjamina (Revolución conservadora y conservación revolucionaria. Política y memoria en Walter Benjamin). V roce 2011 založil soubour La Loca de la Casa (Tichý blázen), s nímž o rok později inscenoval své dílo La lengua en pedazos (Jazyk na kousky). Je velmi plodným autorem – od roku 1989 píše jednu až dvě divadelní hry ročně. Jeho hra El chico de la última fila (Kluk z poslední řady) se stala předlohou filmu Françoise Ozona Dans la maison (U nich doma), který získal Zlatou mušli jako nejlepší film a cenu poroty za nejlepší scénář na festivalu v San Sebastiánu v roce 2012. Juan Mayorga je nositelem několika ocenění, z nichž nejvýznamnější je Národní cena za dramatickou literaturu (2013).

Podnětem k napsání hry Darwinova želva byla zpráva, kterou v roce 2006 zaznamenal světový tisk o smrti želvy Harriet. Mimořádnému exempláři želvy sloní bylo 175 let a patřila mezi nejstarší tvory planety. Děj hry začíná v momentě, kdy k profesorovi současných dějin přichází na návštěvu záhadná stará žena, která o sobě tvrdí, že si ji jako želvu odvezl z Galapág Charles Darwin. Nabídne profesorovi svou verzi dějin a vypráví mu, co všechno prožila. Podle ní se Darwin ve své evoluční teorii druhů mýlil, protože nepočítal s možnou regresí lidského rodu, která se projevuje ve válečných konfl iktech nebo třeba projevech lidské vypočítavosti. Hra se vyznačuje zajímavými refl exemi minulosti a přítomnosti a nabízí satirický pohled na povahu druhu Homo sapiens. Juan Antonio Mayorga Ruano (* 1965 Madrid) je jedním z nejhranějších současných španělských dramatiků. Spolupracuje s několika divadelními společnostmi a byl adaptátorem a dramaturgem Národního dramatického centra a Národní společnosti klasického divadla. Je profesorem dramaturgie a fi losofi e na Královské vysoké škole dramatického umění v Madridu. Získal několik ocenění, z nichž nejvýznamnější je Národní cena za dramatickou literaturu (2013).

Hra - dialog inkvizitora, strážce čistoty víry, a řeholnice Terezie z Ávily (1515–1582).

Děj hry Golem se odehrává v nemocnici blíže neurčené země v době, kdy se systém veřejného zdravotnictví hroutí. Podobně jako mnoho jiných pacientů bude Ismael, který trpí vzácnou chorobou, nucen nemocnici opustit. V této situaci jeho manželka Felicie dostává od Saliny, zaměstnané v nemocnici jako „překladatelka“, nečekanou nabídku: Ismael si udrží lůžko a jeho léčba bude pokračovat, když se ona naučí nazpaměť určitý text. Zdá se, že jde o lehce splnitelný úkol: zapamatovat si každý den několik slov. Den za dnem ale Felicie vnímá, že jak si postupně osvojuje slova toho textu, tak se něco v jejím nitru proměňuje… Juan Mayorga napsal Golema už před pandemií, „ale něco se stalo během lockdownu – uprostřed všeobecného zmatku, úzkosti mnoha lidí a strachu jiných lidí, že by se řád, v němž jsme žili, mohl zhroutit –, což mě přimělo k tomu, abych hru přepsal.“