Jaromír Mrňka

Kniha zachycuje české země na pomezí druhé světové války jako prostor nekontrolovatelného kolektivního násilí. Celkový pohled propojuje s podrobnými svědectvími a vzpomínkami. Na mnoha příkladech se pokouší vysvětlit jednání, které se dodnes vzpírá pochopení. Prostřednictvím velmi otevřených popisů nabízí čtenářům uvedení do doby, kdy se posouvaly limity lidskosti, tedy hranice tolerovaného násilí. Masakry a projevy krutosti přesto i po ukončení bojů zůstávaly součástí lidského jednání, neboť je vykonávali konkrétní lidé. Nelze je tedy chápat jako nějakou nelidskou, zvířecí brutalitu. Limity lidskosti představují hlavní aktéry kolektivního násilí v letech 19441946 a na řadě příkladů poukazují na opakující se situace a v nich působící síly, jež eskalaci násilí umožňovaly či dále podporovaly. Potvrzují, že násilí tehdy nebylo pouhým selháním jednotlivců, ale složitou výslednicí situačních sil, které se mohou kdykoli a kdekoli znovu objevit.

Mezinárodní tým mladších i zkušených badatelů z Rakouska, Běloruska, Brazílie, České republiky, Francie, Izraele, Polska, Ruska a Slovenska představuje ruskou revoluci r. 1917 v široké interdisciplinární perspektivě komparatistiky, hospodářských a politických dějin, sociální geografie a urbanismu, literatury, mediálních studií a politologie. Ruskou revoluci pojímá nejen jako událost s bezprostředními důsledky, ale zabývá se také střednědobými sociálními a ekonomickými proměnami a dlouhodobou rekonfigurací politiky a kultury.