Herta Müller strana 2 z 2

'I've been summoned, Thursday, ten sharp'. So begins one day in the life of a young clothing-factory worker during Ceaucescu's totalitarian regime. She has been questioned before; but this time she knows it will be worse. Her crime? Sewing notes into the linings of men's suits bound for Italy. 'Marry me', the notes say, with her name and address. Anything to get out of the country. As she rides the tram to her interrogation, her thoughts stray to her friend Lilli, shot while trying to flee to Hungary; to her grandparents, deported after her first husband informed on them; to Major Albu, her interrogator, who begins each session with a wet kiss on her fingers; and, to Paul, her lover and the one person she can trust. In her distraction, she misses her stop and finds herself on an unfamiliar street. And what she discovers there suddenly puts her fear of the appointment into chilling perspective. Bone-spare and intense, "The Appointment" is a pitiless rendering of the terrors of a crushing regime.

Nížiny jsou prvním románem nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. V pronikavých a drásavých scénách autorka popisuje život německy mluvících obyvatel ve švábském Banátu za časů, kdy v Rumunsku vládli komunisté. Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo. Nížiny vyšly poprvé v Německu roku 1984 ve zkrácené podobě; naše vydání je kompletní a respektuje poslední německé vydání.

Romania, the last months of the dictator's regime. Adina is a young schoolteacher. Paul is a musician. Clara, Adina's friend, works in a wire factory. Pavel is Clara's lover. But one of them works for the secret police and is reporting on the group. One day Adina returns home to discover that her fox fur rug has had its tail cut off. On another day, a hindleg. Then a foreleg. The mutilation is a sign that she is being tracked - the fox was ever the hunter. Images of photographic precision combine to form a kaleidoscope of reflections, deflections and deceit. Adina and her friends struggle to keep living in a world permeated with fear, where even the eyes of a cat seem complicit with the watchful eye of the state, and where it's hard to tell the victim apart from the perpetrator.

A király meghajol és gyilkol című kötet számos esszéje önéletrajzi ihletésű, a szerző a gyerekkorát, valamint a romániai diktatúra idején megtapasztaltakat eleveníti fel. Ennek kapcsán felvetődnek az emlékezés, a nyelv és a kimondhatóság kérdései is. A szövegek nyelvezete nemcsak reflexív, hanem rendkívül igényes, letisztult is.

A 2009-ben irodalmi Nobel-díjjal kitüntetett Herta Müller fiatalon szembesült a Ceausescu-rezsim elnyomásával. Mivel nem volt hajlandó a Securitate ügynökeként dolgozni, állásából elbocsátották, a titkosszolgálat folyamatosan zaklatta. Már első műveiben keményen bírálta a diktatúrát, Romániában nem is publikálhatott, könyvei cenzúrázatlan formában csak Németországban jelenhettek meg, miután 1987-ben Berlinbe emigrált, ahol azóta is él. A róka volt a vadász című regény a Ceausescu-diktatúra utolsó hónapjainak krónikája, és Temesváron játszódik. Mégis attól megrendítő igazán, hogy a történetet végigolvasva tudatosul bennünk: ami a rendszerváltás előtt a szovjet blokk országaiban megtörténhetett, az a világ bármely szegletében újra visszatérhet. A mag a gonosz termékeny talajából egy szép napon ismét szárba szökkenhet, mert az emberek nem változnak, mert megvan a fogadókészség, mert az emberek a fenyegetettség árnyékában, ha kell, mindig és mindenhol megvásárolhatók, mert készen állnak, hogy elárulják egymást és önmagukat.

Sedmnáctiletý Leo Auberg touží po úniku z každodenní nudy, chce zažít něco nového a vzrušujícího. Ale především si přeje zmizet z provinčního městečka, kde musí skrývat své pravé já. Z jeho přání se zanedlouho stane noční můra. „Byly tři hodiny v noci 15. ledna 1945, když mě hlídka odváděla. Přituhovalo, bylo -15 °C.“ Tak začíná mladý muž svůj příběh o deportaci do ruského pracovního lágru a pětiletém odloučení od rodiny, o životě v nelidských podmínkách, o všudypřítomné smrti, mučivém hladu a mrazu. V románu Rozhoupaný dech, za který získala v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu, Müllerová líčí osud německého obyvatelstva v rumunském Sedmihradsku, které bylo na Stalinův rozkaz odsunuto v dobytčích vagonech do ukrajinských pracovních lágrů, aby otrockou prací splatilo válečný dluh.

Als Herta Müllers Prosasammlung Niederungen 1982 zum ersten Mal in zensierter Form in Bukarest erschien, waren die Streichungen der rumänischen Securitae nicht beruhigend genug. Der Geheimdienst beobachtete und verfolgte die Autorin, und selbst nach ihrer Übersiedlung nach Westberlin erhielt sie anonyme Drohanrufe. Ob hinter den Nachstellungen immer die Securitate steckte, oder im ein oder anderen Fall vielleicht auch Vertreter der Banatschwaben im Ausland standen, war dabei unklar. Denn auch diese deutschsprachige Gruppe im kommunistischen Rumänien hatte sich Müller mit Niederungen nicht gerade zum Freund gemacht. Autobiografisch angehaucht, erzählt Niederungen vom harten Dorfleben der Banatschwaben, von der intellektuellen Beschränktheit und menschlichen Grausamkeit des Alltagslebens aus der Sicht eines Kindes. Dieses wird von der Großmutter ebenso wie von der Mutter geschlagen, die bis zuletzt nicht weiß, warum sie ihren Mann überhaupt geheiratet hat („Ich will nicht heiraten, aber ich sah das geschlachtete Rind, und Großvater hätte mich umgebracht“). Lesenden Menschen begegnet die Dorfgemeinschaft mit Misstrauen, und doch wird die Sprache für die Erzählerin zur Rettung und zum Zufluchtsort: In Niederungen ist der ganze Schrecken des Alltags in poetischen Bildern und Worten verpackt, die es vom Leser weiterzuspinnen gilt. Stolz verkündet der Klappentext, mit der aktuellen Ausgabe von Niederungen werde das Buch “in seiner definitiven Gestalt vorgelegt”. Tatsächlich hat Müller die gestrichenen und gekürzten Passagen früherer Ausgaben wieder eingefügt und den gesamten Text „noch einmal durchgesehen und korrigiert“. Das klingt nicht so, als wäre der raue Charme des Originals wiederhergestellt worden, sondern so, als hätte die Autorin aus der historischen Distanz ihrer Biografie einen neuen oder doch zumindest differenzierten Text geschrieben. Aber eigentlich ist das ja auch egal. Denn Niederungen ist ein poetisches, verstörendes, ergreifendes Stück Literatur, dass die Reife der späteren Atemschaukel (2009) schon erahnen lässt.-- Isa Gerck