Zdeněk Neubauer strana 2 z 2

Výklad filosofa a biologa Zdeňka Neubauera směřuje především k osvojení symbolické řeči obrazů tohoto slavného oltářního cyklu, vyjadřujícího pochopení sakrální skutečnosti doby, která stále představuje duchovní základy naší současnosti. Knihu provázejíí barevné celostránkové ilustrace. Publikace vychází s podporou Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.

Triptych Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší byl po staletí výkladů pevně spojen s výsostným mytickým příběhem evropské civilizace – stvořením světa, po otevření triptychu pak příběhem stvoření našich prarodičů Adama a Evy a osudu jejich potomků, lidstva, až k jejich zániku. Při četbě předkládaného textu jsme ovšem svědky dalšího napínavého příběhu: filosof a biolog Zdeněk Neubauer sestupuje od tradovaného chápání obrazu jako příběhu stvoření Adama a Evy a dalšího osudu lidstva do ještě hlubší genealogické vrstvy tohoto příběhu: ke stvoření mohutností, které prostupují celek stvoření, jež lze vyčíst z bible. Centrálním motivem triptychu se pak stává jedna z nich, vegetativní mohutnost stvořená třetího dne, příběh fysis (přírody), která teprve umožnila veškeré dění a lidskou historii. Neubauer vidí v obraze oslavu fysis jako bytostné součásti člověka, jako živoucí síly, která je ještě starší prarodičkou lidí, než byli Adam a Eva. Položení tohoto výkladu, propojení Boschova triptychu se soustředěným čtením bible, však není třeba nutně chápat jako popření hypotézy o prvních lidech a jejich historii. Oba příběhy – Adama a Evy i fysis – lze vnímat paralelně jako dvě linie téhož příběhu…

Kniha přináší edici dopisů dvou předních českých intelektuálních osobností a v osobním vztahu švagrů: Zdeňka Neubauera (19422016) a Václava Bendy (19461999). Dopisy byly psány v letech 19671969, kdy Zdeněk Neubauer pobýval na vědecké stáži v biochemické laboratoři v Neapoli. Tématem dopisů jsou jistě i politické události oněch let, především však intelektuální atmosféra doby, v níž oba myslitelé hledají svůj způsob propojení filosofického myšlení, katolické víry a umění. Diskutují proto o římskokatolické teologii po druhém vatikánském koncilu (Karl Rahner), ale také o myšlení radikálního nekatedrového filosofa, českého Nietzscheho Ladislava Klímy, o kterém Benda píše diplomovou práci, nebo o duchovních principech ve výtvarném díle Josefa Šímy. Edici dopisů doplňují jednak vysvětlivky, komentáře a překlady cizojazyčných pasáží, jednak biografický rozhovor s Kamilou Bendovou, která je manželka Václava Bendy a sestrou Zdeňka Neubauera. V něm jsou vůbec poprvé vyloženy kontexty původu, výchovy a životní dráhy Zdeňka Neubauera až do doby vzniku těchto dopisů.

Těžiště knihy představuje trojice esejů, z nichž každý se věnuje jednomu ze živlů. Oheň se střetává s vodou, je oživován vzduchem, který ho rozdmýchává, a opírá se o zemi, která ho živí. Oheň přetváří a proměňuje; ohňové tvary stoupají, zatímco vzdušné se vznášejí, vodní se snášejí, zemské padají. Ohnivé podoby se rozptylují a zemské rozpadají, zatímco vzdušné podoby se rozplývají a vodní odplývají. Zkusme otevřít svou představivost řeči živlů, nabízí nám jazyk, jehož pojmy, pocity a obrazy už v sobě máme - a jenom proto někdy něčemu a někdy někomu (dokonce i sobě) můžeme porozumět. Živly působí na naše smysly a uvádějí je do pohybu. Zrak je schopnost vnímání světla - a oheň světlo vydává, vzduch propouští, voda odráží a láme, země pohlcuje. Rovněž sluchu se každý z živlů ohlašuje jinak: oheň praská a hučí, vzduch vane, sviští a hvízdá, voda zurčí, šumí a šplouchá, země duní a hřmí. Jako jednoduché podoby tělesnosti - sómatičnosti, jsou však živly především hmatné - a v tomto smyslu - jak opět napovídá genius češtiny - skutečně hmotné. Přepracované a doplněné vydání knížky Zdeňka Neubauera, českého přírodovědce a filosofa připravil její spoluautor Tomáš Škrdlant.

`Živly jako archetypy ekologického myšlení Filosofové dosud svět měnili – proměňovali ho v představy a soustavy, v abstrakce a projekce. Je čas začít svět opět vykládat! Porozumět mu ve svém nitru. Začněme od prvotních, elementárních podob, kterými v nás jeho skutečnost vystupuje. ELEMENT je složeninou z L, M a N – prý počátečních písmen etruské „abecedy“ (tedy spíše „elemeny“). Ve většině jazyků je slovo od tohoto základu odvozené společným jmenovatelem vody, ohně, vzduchu a země. Ale prozíravá čeština vytvořila slovo živel, a nabízí nám tak pochopení, že elementární – základní skutečností světa je jeho živost, živelnost. Dosavadní myšlení živly přehlíželo, věda je rovnou popřela. Vymyslela si podstaty a prvky. Elementy? Ano, ale jen jako složky! Vraťme se k odkazu dávných mysterií, k elementům jako k živlům, počátkům a podobám naší zkušenosti. Atomy nikdo neviděl, vodu, vzduch, oheň a zemi známe všichni, ale věda nám o nich neřekne nic. Nepomůže nám porozumět jim, potřebujeme vhled,

Stěžejní, stejnojmenná esej je strhujícím pokusem o popis živé skutečnosti tak, jak povstává a primárně se nám zjevuje: v živlech.