Aleš Novák strana 2 z 2

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.

Předložená studie se snaží o interpretaci patrně nejobtížnější myšlenky Nietzscheho filosofie – myšlenky věčného návratu téhož. Práce usiluje na třech historicky stanovitelných pasážích z Nietzscheho veřejných i soukromých spisů o filosofickou tematizaci na základě metody hermeneutické fenomenologie. „Věčný návrat téhož“ se tak ukazuje být základním ontologickým principem, který představuje Nietzscheho odpověď na základní otázku metafyziky: „co je jsoucno jakožto jsoucí?“ Jakožto významové určení pojmu „bytí“ je myšlenka „věčného návratu téhož“ dále interpretována z hlediska vnitřní provázanosti bytí, času a člověka. Proto se obsáhle zohledňují konkrétní typy lidských nálad, jež mají funkci zpřístupňující zkušenosti s fenoménem „věčného návratu téhož“.

Paul Klee, který je vedle P. Picassa asi největším výtvarníkem 20. století, byl činný i na poli literárním. Antologie jeho klíčových textů z let 1900-1929 zahrnuje recenze výstav, příležitostné texty na počest malířských kolegů a hlavně teoretické traktáty osvětlující základní formální principy jeho malířské tvorby. Kleeovy texty jsou doplněny překladem manifestu Bauhausu od Waltera Gropia a pozoruhodným pokusem o filosofickou reflexi Kleeova malířství z pera Martina Heideggera, jehož poznámky z pozůstalosti představují skutečnou raritu.