Michaela Remešová strana 2 z 2

Kniha reportérů deníku Blesk Michaely Remešové a Romana Schustera vychází u příležitosti 50.výročí vzniku prvního ze série slavných vinnetouovských filmů a dalšího tv uvádění série mayovek.Obsahuje rozsáhlou reportáž z letošních oslav výročí na místech natáčení v Chorvatsku včetně rozhovoru s představitelem Vinnetoua Pierrem Bricem, dále medailony filmových hrdinů vinnetouovské série, příběh pokrevního bratrství Pierra Brice a Karla Gotta včetně repa z jejich společného koncertního turné a rozhovoru s Karlem Gottem, a rovněž málo známé české souvislosti s hrdiny mayovek (např.fakt, že Karel May má české potomky, režiséra filmových mayovek zavraždila česká manželka, někteří z hrdinů se narodili v Česku či jinak se s Českem zapletli, a jak známé české herce dabující mayovské hrdiny jejich práce trvale poznamenala).Vinnetou prostě žije! A kdo si myslí opak, pak nikdy nepropadl tomu úžasnému kouzlu romantiky, tak dokonale namíchané s lidskou ušlechtilostí, hrdinstvím, přátelstvím, spravedlností a překrásnou přírodou, jako je tomu v životních osudech Vinnetoua. Příběh hrdého náčelníka indiánského kmene Apačů a jeho bílého bratra Old Shatterhanda si jeho autor, Karel May, vymyslel sice už v druhé polovině 19. století, ale učinil to tak geniálně, že jím ovlivnil celé generace lidí od nejmladších po nejstarší nejen u nás, ale doslova po celé Evropě až do současnosti. A když před 50 lety byla Vinnetouova a Old Shatterhandova dobrodružství zfilmována, objevil se fenomén, který do té doby neměl obdoby – a nemá dodnes. V historii je totiž jen málo filmů, na jejichž hrdiny si chtěly hrát děti a nad jejichž osudy plakali jejich rodiče. A Vinnetou takový je. Možná i proto jsou filmové mayovky až dosud nejčastěji opakovanými zahraničními filmy nejen v českých televizích.Kniha Vinnetou žije! dává nahlédnout do osudů těch, kteří hrdinům vinnetouovské filmové série dali život. A současně je to navěky poznamenalo.

„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní příchod na svět poznamenal na celý život. Jako by neustále měla pocit, že je něčím navíc, nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená, přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje, že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru bojovat, že… Snad proto se v jejím profesionálním i soukromém životě tak rychle střídají prudké vzestupy a hluboké pády provázené až sebezničujícími pokusy. Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože „potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla, svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým, vzrušujícím rozhovorem.

„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní příchod na svět poznamenal na celý život. Jako by neustále měla pocit, že je něčím navíc, nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená, přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje, že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru bojovat, že… Snad proto se v jejím profesionálním i soukromém životě tak rychle střídají prudké vzestupy a hluboké pády provázené až sebezničujícími pokusy. Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože „potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla, svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým, vzrušujícím rozhovorem.

„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní příchod na svět poznamenal na celý život. Jako by neustále měla pocit, že je něčím navíc, nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená, přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje, že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru bojovat, že… Snad proto se v jejím profesionálním i soukromém životě tak rychle střídají prudké vzestupy a hluboké pády provázené až sebezničujícími pokusy. Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože „potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla, svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým, vzrušujícím rozhovorem.

Kniha Karel Gott, je českou verzí vůbec první knihy o "Zlatém hlasu z Prahy". Českým milovníkům jeho zpěvu a všem čtenářům, kteří jsou zvědaví na jeho paralelní česko-německou kariéru, přináší celou řadu nových a u nás dosud nepublikovaných informací, příběhů a vzpomínek. Předmluva prezidenta Václava Klause: Pokud lze uvěřit zprávě, že největší hvězda a navíc skutečná stálice české populární hudby slaví sedmdesáté narozeniny, je to určitě důvod k zamyšlení. Karel Gott, věren svému nadpřirozenému jménu, půl století zpívá, nahrává desky, získává jednoho "slavíka" za druhým, plní sály doma i ve světě, vyvolává nadšení klubů svých fanoušků. Stejně dlouhou dobu nad ním intelektuální kritikové české hudební sféry ohrnují nos. Tento zjevný rozpor - mezi většinově sdíleným přesvědčením o zpěvákově mimořádnosti a více či méně elitářskými odsudky mnohých pozorovatelů naší hudební scény - sám o sobě dokazuje, že je Karel Gott unikátní osobností. Stal se fenoménem, který nelze odbýt tím, že se postavíme na jednu či na druhou stranu jako tomu bývá v oddělených sektorech příznivců dvou fotbalových týmů. Má smysl o něm přemýšlet. Protože nepatřím ani k jedné ze "stran sporu", je to pro mne současně snazší i těžší. Mou krevní skupinou byl od mládí jazz, v minulosti i dnes spíše výlučná hudební i společenská kategorie. V populární hudbě styl spíše tvrdší než ten, který reprezentuje Karel Gott. Žánr, který on představuje, ani neobdivuji, ale ani si jej neošklivím. Beru ho na vědomí jako jev, který nejpozději od druhé poloviny minulého století neodmyslitelně patří ke kulturnímu projevu našeho civilizačního okruhu. Karel Gott se na scéně objevil na prahu politického "tání" závěru padesátých let, který přinášel uvolnění i do té doby pevně sešněrovaných poměrů naší kultury. Začínala éra Semaforu, pronikal k nám rock'n'roll a do této situace razantně vstoupil mladý zpěvák se skvělým hlasem i zcela novým projevem. A zdaleka to nebylo tak, že by z něj veřejnost byla od první chvíle uhranutá, dokonce si myslím, že spíše naopak. Svými písněmi a stylem bořil dosavadní uhlazený tón žánru, kterému se ještě neříkalo hudba populární, ale spíše taneční. Pokud si dobře pamatuji, Karla Gotta jsem prvně uviděl na odpoledních čajích v kavárně Vltava. Hlavním "výtahem hvězd" pop music tehdejší doby bylo ale určitě divadlo Semafor. Tudy prošli prakticky všichni, kdo se později stali slavnými. Také Karel Gott si zde odbyl "povinnou stáž", ale brzy pochopil, že jeho cesta musí vést jinudy. Postavil se na vlastní nohy, a z hvězdy se stala stálice, která svítí neblednoucím jasem dodnes. Často se mluvilo a psalo o jeho talentu, pracovitosti, disciplinovanosti. To všechno je jistě pravda a je to nezbytný předpoklad takového ojedinělého úspěchu, který překročil několik generačních příkopů a oslovil děti i vnuky rodičů, kteří ho obdivovali na počátku jeho kariéry. S lehkostí sobě vlastní před dvěma desetiletími překonal i hluboký kulturní příkop, který se v naší zemi otevřel po zhroucení komunismu, kdy vše "staré" bylo odmítáno a kdy snaha o radikální diskontinuitu s minulým režimem poznamenala i nálady a sympatie příznivců středního proudu naší hudební scény. Popularity Karla Gotta se však ani tato historická událost téměř nedotkla. Filmaři plakali, že spolu se státním cenzurním dohledem ztratili i státní peníze na výrobu svých filmů a proto od nové státní reprezentace nekompromisně požadovali zvláštní statut, zvláštní pozornost a speciální hospodářské podmínky. Také vydavatelé, spisovatelé a divadelníci pokládali za vyloučené, aby se i jich naplno týkalo otevřené tržní soutěžení, které je komplementární součástí svobodných demokratických poměrů, po nichž po desetiletí volali a snad i usilovali i tito lidé. Nepokládali však za spravedlivé, aby se s konkurenčním prostředím museli vyrovnávat stejně jako každý jiný občan, jako každá jiná profese. Pokládali se totiž za cosi víc, za "rovnější mezi rovnými". Velmi dobře si na tu dobu pamatuji, protože jako federální ministr financí a později i předseda vlády jsem byl vystaven ostrému lobbyistickému tlaku těchto profesních skupin. Když jsem se jim snažil vysvětlovat, že stejná pravidla musí platit pro všechny, přestali mě mít rádi. Svobodu sice chtěli, ale současně chtěli, aby se stát o ně staral jako v době nesvobody. Toto Karel Gott nedělal. Se skokem do svobodných tržních poměrů se srovnal po svém. Měl tu výhodu, že na ně byl svým způsobem zvyklý celý život. V komunismu bylo sice vše pod stranickou a státní kontrolou, vše podléhalo plánu, soukromý sektor byl prakticky vymazán z povrchu zemského, ale takzvaná svobodná povolání zpěváci a další umělci "na volné noze" v tom představovala ojedinělou výjimku. A Karel Gott toho dokázal využít. V totalitním Československu se stal prvním představitelem show-bussinesu. Existovaly sice všechny možné Pragokoncerty a jiné státní agentury, které možnosti i zisk umělců velmi omezovaly a kontrolovaly, ale v profesionalitě Karlu Gottovi zabránit nedokázaly. Pro mne je právě toto oním fenomenálním činem, který Karla Gotta odlišuje od většiny jeho generačních profesních kolegů - a vlastně nejen generačních. A nejen z jeho profese. Je jasné, že komunistická éra neumožnila mnoha talentům, aby se z nich stali další Baťové. Ale Karel Gott našel a zaplnil skulinku, která něco takového v jeho oboru umožňovala. A to je mimořádné. Ukazuje to kromě jiného na to, že lidskou kreativitu nedokáže zcela ochromit žádný, sebevíce regulovaný systém. A také, že pokud je člověk odhodlaný a jde za "svou hvězdou" s plným nasazením, bez výmluv a naříkání, často mu i okolnosti pomohou. Jak se u nás říká: Pomoz si, a Bůh ti pomůže. To určitě platí. A nemusí být člověk právě Gott. Václav Klaus

Na 372 stranách doplněných čtyřmi obrazovými vložkami, paralelně ilustrujícími nejexponovanější údobí zpěvákova života, máme možnost vůbec poprvé v úhrnu pěti desetiletí poodhalit tajemství závratné kariéry. V mnohavrstevnaté výpovědi desítek svědků a z nejrůznějších úhlů pohledu současníků se dovídáme nejen řadu pikanterií a intimit, z lidské stránky přibližujících fenomén Gott, ale současně máme možnost proniknout k podstatě zpěvákovy charismatické osobnosti a získat tak klíč k pochopení jeho neochabující obliby a až neuvěřitelně stále stoupající popularity. Titul vychází u příležitosti 65. narozenin Karla Gotta.

Knížka prezentuje názory a závěry tří předních českých vědeckých kapacit:S.Remešová, M.Grün a J.Grygar. Seznámíte se s nejnovějšími nálezy a hypotézami na otázky existence živých organismů ve vesmíru (Mars), výsledky snímkování vesmírných těles či podezřelými a většinou dodnes nevyřešenými záhadami.

Karel Gott je zvláštní malíř. Maluje jen když má chuť a své obrazy neprodává. S jeho obrazy se můžete setkat jen vzácně - tentokrát to je v knize reprodukcí těchto pozoruhodných malířských děl. Barevné reprodukce s popiskami v češtině a němčině, křídový papír, velký formát.

Karel Gott je zvláštní malíř. Maluje jen když má chuť a své obrazy neprodává. S jeho obrazy se můžete setkat jen vzácně - tentokrát to je v knize reprodukcí těchto pozoruhodných malířských děl. Barevné reprodukce s popiskami v češtině a němčině, křídový papír, velký formát.

Přesně měsíc po ničivé katastrofě v jihovýchodní Asii si v ní můžete přečíst, co zažíval Karel Gott na maledivském atolu uprostřed Indického oceánu či na co myslela těhotná Vendula Svobodová ve chvíli, kdy se dozvěděla, že ničivá vlna připravila o ži vot desetitisíce lidí.

Přesně měsíc po ničivé katastrofě v jihovýchodní Asii si v ní můžete přečíst, co zažíval Karel Gott na maledivském atolu uprostřed Indického oceánu či na co myslela těhotná Vendula Svobodová ve chvíli, kdy se dozvěděla, že ničivá vlna připravila o ži vot desetitisíce lidí.