W. Sebald strana 2 z 2

Ve čtveřici na první pohled neokázale až nezáživně líčených příběhů židovských exulantů – lékaře Henryho Selwyna, učitele Paula Bereytera, malíře Maxe Ferbera a vypravěčova prastrýce Ambrose Adelwartha – se nedávno zesnulému německému autorovi podařilo vytvořit dílo mimořádné umělecké hodnoty a nečekaně silného účinku. Sebaldův originální styl, mísící životopisné vyprávění s cestopisnými a deníkovými záznamy, filozofujícími a snovými pasážemi a sugestivními fotografickými ilustracemi, postupně proměňuje prozaický dokument o čtyřech individuálních životech v jímavý i hluboce znepokojivý obraz lidské samoty a tragédie nedávných evropských dějin.

Románový příběh podivínského samotáře Jacquese Austerlitze patří k nejlepším dílům německého prozaika, jehož první česky vydaná kniha, čtveřice novel Vystěhovalci, se roku 2006 stala jedním z nejvýraznějších překladových titulů na české literární scéně. Muž, který upoutá vypravěčovu pozornost fotografováním zrcadel čekárny antverpského nádraží, je, jak se postupně ukáže, někdejším židovským uprchlíkem z předválečné Prahy, který byl z města odvezen jako dítě, adoptován rodinou velšského protestantského kazatele a teprve v dospělosti pracně odhaluje kořeny vlastní identity a dobírá se příčin svých celoživotních úzkostných stavů a existenciální tísně. Záplava vzpomínek, která se jako voda z protržené hráze v Austerlitzovi uvolní poté, co se vydá do Čech po stopách osudu svých rodičů i někdejší vlastní cesty za svobodou, mu umožní dobrat se alespoň částečné pravdy o vlastním já, zároveň však jako by jej spolu s vypravěčem zaváděla ještě hlouběji do „srdce temnoty“ nedávných evropských dějin.

Románový příběh podivínského samotáře Jacquese Austerlitze patří k nejlepším dílům německého prozaika, jehož první česky vydaná kniha, čtveřice novel Vystěhovalci, se roku 2006 stala jedním z nejvýraznějších překladových titulů na české literární scéně. Muž, který upoutá vypravěčovu pozornost fotografováním zrcadel čekárny antverpského nádraží, je, jak se postupně ukáže, někdejším židovským uprchlíkem z předválečné Prahy, který byl z města odvezen jako dítě, adoptován rodinou velšského protestantského kazatele a teprve v dospělosti pracně odhaluje kořeny vlastní identity a dobírá se příčin svých celoživotních úzkostných stavů a existenciální tísně. Záplava vzpomínek, která se jako voda z protržené hráze v Austerlitzovi uvolní poté, co se vydá do Čech po stopách osudu svých rodičů i někdejší vlastní cesty za svobodou, mu umožní dobrat se alespoň částečné pravdy o vlastním já, zároveň však jako by jej spolu s vypravěčem zaváděla ještě hlouběji do „srdce temnoty“ nedávných evropských dějin.