Anna Sedlačková

Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkeviči?t? (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkeviči?t? s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.

Pro jednoho kluka vidět jinak znamená vidět víc… Jekabs je kluk, který se narodil v netradiční rodině. Ale přece chce být jako všichni ostatní – jezdit kolem domu na kole, pařit na Game Boyi, starat se o koťátko, nosit stylovou bundu, koupat se v jezeře a posílat Lieně zamilované esemesky. Moji rodiče jsou slepí. To není nic výjimečného. Prostě to tak je. A bylo to tak vždycky. Kdo ví, možná mě někdo u obrovské vstupní brány do tohoto světa upozornil na drobným písmem napsaný smluvní bod č. X, ale to není důležité. Důležité je, že jsem díky nim byl výjimečný já. Já! Výjimečný! Výjimečný, protože jsem viděl ve tmě. Chlapec, který viděl ve tmě je jedním z nejvýraznějších děl moderní lotyšské literatury.

Tři generace žen, tři různé osudy komplikované složitou dobou a vzájemnými vztahy. Střídavé vyprávění matky a dcery začíná a končí za sovětského období v Lotyšsku. V centru pozornosti stojí matka, mimořádně nadaná lékařka a intelektuálka, která odmítá kojit svou čerstvě narozenou dceru, aby ji neotrávila svým neštěstím. O mnoho let později se dostává do nuceného exilu na venkov, kde se role obrací: dcera se stává mateřskou pečovatelkou své depresivní matky. Sílu a útěchu nachází dcera v láskyplném vztahu se vzdálenou babičkou. Dcera ztělesňuje výhled do nadějné budoucnosti, babička dlouhý pohled na lotyšské dějiny. Symbolická rovina románu se nedá přehlédnout, jádro příběhu však zůstává plnokrevné, poutavé a silné. Román Mateřské mléko přední pobaltské spisovatelky se stal fenoménem, vyšel ve dvacítce zemí a do mezinárodní distribuce přichází filmová adaptace, která v domácím Lotyšsku zaznamenala rekordní návštěvnost.

Kniha Bod zlomu je životopisom veľmi jednoduchej myšlienky. Podľa nej vznik módnych trendov, nástup a pokles kriminality, premena neznámych kníh na bestsellery, nárast fajčenia medzi dospievajúcou mládežou, fenomén šírenia informácií ústnym podaním alebo akýkoľvek počet iných záhadných zmien, ktorými sa vyznačuje každodenný život, najlepšie pochopíme, ak ich budeme považovať za epidémie. Myšlienky, výrobky, správy aj spôsoby správania sa šíria rovnako ako vírusy. A dramatický moment v epidémii, keď sa všetko môže naraz zmeniť, je bod zlomu. Autor nás zoberie do Baltimoru, aby sme sa poučili z tamojšej epidémie syfilisu. Predstaví nám tri fascinujúce typy ľudí, ktorých nazýva maveni, spájatelia a predavači. Hrajú zásadnú úlohu v epidémiách šíriacich sa ústnym podaním a diktujú náš vkus, trendy a módu. Vezme nás do štúdií detských televíznych programov Sesame Street (Sezamová ulica) a Blue´s Clues (Blueine stopy) i do fascinujúceho sveta muža, ktorý pomohol založiť Columbia Record Club. Tu preskúmame, ako zostavovať správy, aby mali čo najväčší vplyv na príjemcov. Navštívime high-tech spoločnosť v Delaware a zistíme, ako bod zlomu riadi život skupín, a newyorské metro, aby sme pochopili, ako sa tam podarilo zastaviť epidémiu kriminality. Zmyslom tohto všetkého je nájsť odpoveď na dve jednoduché otázky tvoriace podstatu toho, čo by sme radi dokázali ako vychovávatelia, rodičia, pracovníci marketingu, obchodníci a zákonodarcovia: Prečo niektoré myšlienky, spôsoby správania alebo výrobky naštartujú epidémie a iné nie? A čo máme urobiť, aby sme sami naštartovali a riadili vlastné pozitívne epidémie?