Marek Šmíd strana 2 z 2

Kniha přibližuje diplomatické styky Svatého stolce a sovětského komunismu v letech 19171945, tedy v období od bolševického puče v listopadu 1917 do konce druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.40. let 20. století zbavuje vatikánsko-sovětské styky nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se zaměřuje na stýkání a potýkání Vatikánu a sovětského Ruska ve válečném i meziválečném období. Monografie představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, stranou přitom nezůstávají ani vzájemné vztahy před rokem 1917, náboženské poměry bolševické revoluce v roce 1917, jednání 20. let, vatikánské mise v SSSR, osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina, Josifa Vissarionoviče Stalina a dalších komunistických představitelů, likvidace katolické církve ve 30. letech, encyklika O bezbožeckém komunismu z roku 1937, úvahy o křížovém tažení proti SSSR či náboženských poměrech v zemi v období druhé světové války. Nebyly to pouze diplomatické styky Svatého stolce a pravoslavného Ruska, jež byly po staletí tradičně velmi chladné, rovněž odmítavý byl i vztah Svatého stolce k materialistickému komunismu, projevujícímu se často bojovným ateismem, který se zrodil v polovině 19. století. Když se v Rusku v roce 1917 obě nepřátelství spojila a dala vzniknout ideologii sovětského komunismu, ocitly se vztahy na bodu mrazu. Přesto se ve 20. letech objevovaly snahy Svatého stolce proniknout do Sovětského svazu a bránit zde katolickou církev i její věřící, byly však likvidovány se značnou urputností bolševiky. V následující dekádě byly stovky kněží popraveny, uvězněny či deportovány ze země, kostely uzavřeny, křesťanský tisk zakázán a vliv náboženství ve společnosti značně zredukován.

Obsáhlá monografie se zabývá politicko­ náboženskými dějinami českých zemí v období první světové války, s důrazem na situaci domácího katolického tábora. Zasazuje náboženské poměry v zemi do kontextu válečných operací a poukazuje na jejich provázanost s vývojem v západní Evropě. Značnou pozornost věnuje proměnám duchovního klimatu v českých zemích a změnám na biskupských stolcích v roce 1916, k nimž docházelo na základě intervence Vídně. Sleduje zejména Masarykovu, Benešovu a Štefánikovu snahu seznámit se svými plány i církevní představitele Svatého stolce. Líčení je vyváženo pohledem na americké katolíky českého původu a jejich politické aktivity, naše krajany v zahraničí i náboženský aspekt mezi legionáři. Monografie vychází z rozsáhlých fondů vatikánských a českých archivů, které konfrontuje s domácí a zahraniční literaturou. Její součástí je i výběrová kritická edice významných vatikánských dokumentů v českém překladu.

Monografie přibližuje diplomatické styky Svatého stolce a německého nacismu v letech 19231945, tedy v období od Hitlerova pivnicového puče v listopadu 1923 do konce druhé světové války v Evropě v květnu 1945. V kontextu mezinárodních událostí 20.40. let 20. století se pokouší zbavit vatikánsko-německé vztahy nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se soustředí na stýkání a potýkání Vatikánu a Německa v meziválečném i válečném období. Autor v knize představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, kdy stranou naší pozornosti nezůstávají ani nástup Adolfa Hitlera k moci, konkordát z roku 1933, sbližování nacistického Německa s fašistickou Itálií, rasové otázky, encyklika S palčivou starostí, reflexe německé zahraniční politiky, mírové aktivity či postoje papeže Pia XII. v době druhé světové války. Autor vychází jak z materiálů vatikánských archivů a vydaných edic, tak dostupných dokumentů církevní politiky první poloviny 20. století a rozsáhlé zahraniční literatury, především italské, německé a anglické provenience, jež byla k tématu publikována.

Kniha přibližuje především diplomatické styky Svatého stolce a fašistické Itálie v letech 1922–1945, tedy v období, které počíná nástupem Benita Mussoliniho do čela italského státu a zvolením papeže Pia XI. a končí v závěru druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.–40. let 20. století se pokouší zbavit vatikánsko-italské vztahy nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se soustředí na stýkání a potýkání Vatikánu a Itálie v meziválečném i válečném období. Autor v knize představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, kdy stranou pozornosti nezůstávají ani Lateránské dohody, sbližování Itálie s nacistickým Německem, rasové otázky, reflexe italské zahraniční politiky či postoje papežů Pia XI. a Pia XII. v období druhé světové války. Monografie je do značné míry polemikou nejen s kritiky pasivity papeže Pia XII., ale též s apologety, kteří nekriticky vyzdvihují jeho mírové zásluhy, neutralitu i sympatie k pronásledovaným Židům, jež se projevovaly téměř ve všech jeho rozhodnutích. Autor vychází jak z materiálů Tajného vatikánského archivu v Římě a vydaných edic, tak z dostupných dokumentů církevní politiky první poloviny 20. století a rozsáhlé zahraniční literatury, především italské, německé a anglické provenience, jež byla k tématu publikována. Zajímavé doplnění pramenů představují odkazy na vatikánský list L’Osservatore Romano. V českém prostředí se jedná o první domácí počin tohoto druhu.