Andrzej Stasiuk strana 2 z 2

Baladické príbehy a portréty prostých ľudí z podduklianskeho kraja sú plodom Stasiukovej fascinácie týmto špecifickým regiónom. Realistické scény sa splietajú s neopakovateľným obrazom krajiny, kde sa mýtus a ľudová fantázia stávajú ďalšími hrdinami autorovej prózy. Čaro týchto poviedok si podmanilo aj poľských filmárov a na ich motívy vznikol celovečerný hraný film Jahodové víno, v ktorom hrali aj slovenskí a českí herci – hlavnú ženskú postavu stvárnila Zuzana Fialová.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Andrzej Stasiuk sa radí medzi najprekladanejších poľských prozaikov. Jeho najnovší román Východ je knihou-vyznaním, čistou ako špiritus, vybielenou ako kosti kôz na púšti Gobi a zahmlenou ako nejasné spomienky na detstvo v poľskom Podlesí. Autor v nej na svojich cestách cez periférne končiny Ruska, mongolské stepi až po ujgurské oblasti v Číne spomína nielen na detstvo, ale v spomienkach sa vracia až k vojnovým zážitkom svojich prarodičov a konfrontuje prežitú minulosť s cestou za jej znovuprežitím.