Andrzej Stasiuk strana 2 z 2

Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.

Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“.Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí vzimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literárnícenu Niké.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

Baladické príbehy a portréty prostých ľudí z podduklianskeho kraja sú plodom Stasiukovej fascinácie týmto špecifickým regiónom. Realistické scény sa splietajú s neopakovateľným obrazom krajiny, kde sa mýtus a ľudová fantázia stávajú ďalšími hrdinami autorovej prózy. Čaro týchto poviedok si podmanilo aj poľských filmárov a na ich motívy vznikol celovečerný hraný film Jahodové víno, v ktorom hrali aj slovenskí a českí herci – hlavnú ženskú postavu stvárnila Zuzana Fialová.

Baladické príbehy a portréty prostých ľudí z podduklianskeho kraja sú plodom Stasiukovej fascinácie týmto špecifickým regiónom. Realistické scény sa splietajú s neopakovateľným obrazom krajiny, kde sa mýtus a ľudová fantázia stávajú ďalšími hrdinami autorovej prózy. Čaro týchto poviedok si podmanilo aj poľských filmárov a na ich motívy vznikol celovečerný hraný film Jahodové víno, v ktorom hrali aj slovenskí a českí herci – hlavnú ženskú postavu stvárnila Zuzana Fialová.