Petr Štědroň

Vzpomínky na letní prázdniny u babičky jsou plné magického třpytu, povídání tet jim přidává nádech tajemství. Katharina Hagenaová vypráví o osudech tří generací žen v jedné rodině. Chuť jablečných jadérek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí. Po Berthině smrti zdědí Iris její dům. Ocitne se tak znovu po mnoha letech ve starém domě své babičky, kde si kdysi jako malá o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí. Prochází se pokoji a zahradou a ocitá se ve světě, který nepodléhá běhu času, ve světě, kde se červený rybíz přes noc mění v bílý a připravuje se z něj marmeláda slz, kde stromy kvetou dvakrát do roka, vesnice mizí a ženám od prstů srší jiskřičky. Ale dům je zanedbaný a zahrada zarostlá bodláčím. Iris se probírá vzpomínkami na věci dávno zapomenuté: Co opravdu dělal její dědeček, než odešel do války? Do koho byly zamilované Berthiny sestry? Kdo rád jedl jablka i s jadérky? Pak si vzpomene na sestřenici Rosemarii a na noc, kdy se jí stala ta nehoda. Co vlastně dělala Rosemarie na střeše skleníku? Chtěla snad Iris něco říci?

Vzpomínky na letní prázdniny u babičky jsou plné magického třpytu, povídání tet jim přidává nádech tajemství. Katharina Hagenaová vypráví o osudech tří generací žen v jedné rodině. Chuť jablečných jadérek je pohnutý román o vzpomínání a zapomínání, psaný s nádherným humorem i moudrostí. Po Berthině smrti zdědí Iris její dům. Ocitne se tak znovu po mnoha letech ve starém domě své babičky, kde si kdysi jako malá o letních prázdninách hrávala se svou sestřenicí. Prochází se pokoji a zahradou a ocitá se ve světě, který nepodléhá běhu času, ve světě, kde se červený rybíz přes noc mění v bílý a připravuje se z něj marmeláda slz, kde stromy kvetou dvakrát do roka, vesnice mizí a ženám od prstů srší jiskřičky. Ale dům je zanedbaný a zahrada zarostlá bodláčím. Iris se probírá vzpomínkami na věci dávno zapomenuté: Co opravdu dělal její dědeček, než odešel do války? Do koho byly zamilované Berthiny sestry? Kdo rád jedl jablka i s jadérky? Pak si vzpomene na sestřenici Rosemarii a na noc, kdy se jí stala ta nehoda. Co vlastně dělala Rosemarie na střeše skleníku? Chtěla snad Iris něco říci?

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.