Vlasta Svobodová strana 2 z 2

Zdeněk Straka byl od malička smolař. Drobný, hubený, bojácný a ke všemu dyslektik. Takové děti bývají terčem posměchu a šikany. Jen Marjánka, jeho věrná kamarádka a jednička ve třídě, nad ním držela ochranou ruku. Z otloukánka však vyrostl štíhlý a pohyblivý kluk, který závodil ve společenských tancích a se svojí partnerkou v kategorii do patnácti let se stal mistrem republiky. Přesto byl dál tím pronásledovaným outseidrem. Tehdy se vzbouřil proti sobě a sám s obě přísahal, že už nikdy brečet nebude, že se postaví proti těm, kdo mu ubližovali. K dovršení jeho nepovedeného života ve škole si zlomil na školním výletě nohu a lékaři mu řekli, že jako tanečník profesionál nemůže počítat s tím, že by soutěžil. Když ležel v nemocnici, přemýšlel o svém osudu. Jeho taneční partnerka si našla nového tanečníka, jeho sen o kariéře v tancování se zhroutil. Tehdy se postavil proti svému osudu podruhé. Věřte nebo ne, za pomoci Marjánky a svého dřívějšího úhlavního pronásledovatele Čeňka, zvítězil. Kde? Tam, kde uplatnil své pohybové schopnosti. Ve fotbale. Stal se z něho nejlepší brankář na okrese. Bylo mu dvanáct let.

Pět holek, které dobře znáte, věrné kamarádky do smrti smrtˇoucí. Se tentokrát rozhodly, že pojedou do moravských lesů vítat jaro, o kterém Báře vyprávěl strýc Jožin ze Zlína. Rozjely se tam o Velikonocích. Autobusem a samy. Bohužel strýc Jožin musel narychlo odjet do Francie a holky odvezl ke svému dědečkovi do Chřibských lesů. Byl to bývalý myslivec a bydlel se svou babičkou v bývalé staré myslivně. Tak trochu o samotě. Místo vítání jara však holky chtěly chytit zloděje, který ukradl dědečkovi vzácné králíky. Podařilo se. A tam v tom lesem vonícím kraji při dobré chvilce u táboráku jim Erika řekla, že se stěhuje se svými rodiči do Anglie. Bylo to k pláči. Jenže svět se zmenšil. Z Anglie do Prahy je to letadlem jen skok. Takže se loučily i neloučily. Řekly si nashledanou. I my se s nimi loučíme. Snad zase někdy nashledanou.

Kniha je druhým výběrem skutečných příběhů z časopisu Napsáno životem. Začtěte se opět do poutavých životních příběhů mnoha žen i mužů, ve kterých se může najít každý z nás. Život někdy neběží jen podle našich přání. Avšak tomu, kdo neztrácí naději, se nakonec většinou dostává spravedlivé odměny.

Kniha je druhým výběrem skutečných příběhů z časopisu Napsáno životem. Začtěte se opět do poutavých životních příběhů mnoha žen i mužů, ve kterých se může najít každý z nás. Život někdy neběží jen podle našich přání. Avšak tomu, kdo neztrácí naději, se nakonec většinou dostává spravedlivé odměny.

Terka a Veronika jsou páťačky. Moc se neznají, ale i tak si nejsou sympatické. Terka má rozvedenou maminku a Veronika rozvedeného tatínka. Jak už to někdy bývá, ti dva se seznámí na karnevalu, na kterém obě holky byly za Sněhurku. Mají smůlu anebo štěstí? Obě získaly třetí cenu, o kterou se musí rozdělit. Zatímco inženýr Zlámal a paní Bohatová se do sebe zamilují, obě holky se nenávidí. Terka se bojí, že ztratí maminku. Veronika má strach, že ztratí tatínka. A to je kámen úrazu. O svatbě nechtějí ani slyšet. Ale svatba se nakonec stejně koná. Na svatební cestu jedou všichni čtyři do Francouzských Alp pod Mont Blanc. Bydlí pak všichni svorně v malém bílém domku v Mánesově dvacet dva. Holky se sice pořád hádají, ale jak říká Terka Veronice: Nesnáším tě a mám tě ráda.

Takové jsou holky. Chvíli kamarádky až do smrti, a to potvrzují třeba vlastní krví, a najednou kvůli hlouposti se pohádají, chodí kolem sebe, jako by se vůbec neznaly, a ve skutečnosti se trápí, stýská se jim a čekají na zázrak, který by je dal zase dohromady. Jsou prostě kamarádky. Kámošky. Tak to bylo u Elišky, když se rozešla s Ančou i Karolínou. Ten čtvrtý nebyla holka, ale kluk Kamil. Všichni dohromady chtěli utvořit hudební skupinu, ale samozřejmě se právě kvůli ní pohádali. Eliška se trápí a svěřuje se .víte komu? Hvězdě Andromedě, ano, hvězdě z vesmíru. Naštěstí se objeví nová holka, Táňa, děvče z Vietnamu. A jak to se všemi dopadlo? Přečtěte si to samy.Anebo sami? To pro případ, že by mezi čtenáře patřili i kluci.

Zdeněk Straka byl od malička smolař. Drobný, hubený, bojácný a ke všemu dyslektik. Takové děti bývají terčem posměchu a šikany. Jen Marjánka, jeho věrná kamarádka a jednička ve třídě, nad ním držela ochranou ruku. Z otloukánka však vyrostl štíhlý a pohyblivý kluk, který závodil ve společenských tancích a se svojí partnerkou v kategorii do patnácti let se stal mistrem republiky. Přesto byl dál tím pronásledovaným outseidrem. Tehdy se vzbouřil proti sobě a sám s obě přísahal, že už nikdy brečet nebude, že se postaví proti těm, kdo mu ubližovali. K dovršení jeho nepovedeného života ve škole si zlomil na školním výletě nohu a lékaři mu řekli, že jako tanečník profesionál nemůže počítat s tím, že by soutěžil. Když ležel v nemocnici, přemýšlel o svém osudu. Jeho taneční partnerka si našla nového tanečníka, jeho sen o kariéře v tancování se zhroutil. Tehdy se postavil proti svému osudu podruhé. Věřte nebo ne, za pomoci Marjánky a svého dřívějšího úhlavního pronásledovatele Čeňka, zvítězil. Kde? Tam, kde uplatnil své pohybové schopnosti. Ve fotbale. Stal se z něho nejlepší brankář na okrese. Bylo mu dvanáct let.

Kniha je druhým výběrem skutečných příběhů z časopisu Napsáno životem. Začtěte se opět do poutavých životních příběhů mnoha žen i mužů, ve kterých se může najít každý z nás. Život někdy neběží jen podle našich přání. Avšak tomu, kdo neztrácí naději, se nakonec většinou dostává spravedlivé odměny.

Pět holek, které dobře znáte, věrné kamarádky do smrti smrtˇoucí. Se tentokrát rozhodly, že pojedou do moravských lesů vítat jaro, o kterém Báře vyprávěl strýc Jožin ze Zlína. Rozjely se tam o Velikonocích. Autobusem a samy. Bohužel strýc Jožin musel narychlo odjet do Francie a holky odvezl ke svému dědečkovi do Chřibských lesů. Byl to bývalý myslivec a bydlel se svou babičkou v bývalé staré myslivně. Tak trochu o samotě. Místo vítání jara však holky chtěly chytit zloděje, který ukradl dědečkovi vzácné králíky. Podařilo se. A tam v tom lesem vonícím kraji při dobré chvilce u táboráku jim Erika řekla, že se stěhuje se svými rodiči do Anglie. Bylo to k pláči. Jenže svět se zmenšil. Z Anglie do Prahy je to letadlem jen skok. Takže se loučily i neloučily. Řekly si nashledanou. I my se s nimi loučíme. Snad zase někdy nashledanou.