Pavlína Vogelová

Jan Calábek (1903–1992) brněnský vědec, botanik, pedagog, filmař a experimentátor se řadí k průkopníkům vědecké kinematografie. Jeho časosběrná metoda natáčení mikro života rostlinné říše získala významné mezinárodní renomé. Odkazuje na provázanost se světovými osobnostmi dějin vědecké kinematografie a přírodních věd jako byli např. Étienne-Jules Marey, Lucien Bull, Jean Painlevé, (Francie), Wilhelm Pfeffer, Gotthard Wolf (Německo), stejně tak v českém prostředí Jan Evangelista Purkyně, Bohumil Němec nebo Vladimír Úlehla. Během tvůrčí filmové práce se Calábkovi dostalo řady významných ocenění jak doma, tak v zahraničí (Německo, Francie, Itálie, USA, Maďarsko, Austrálie, Uruquay) a jeho jméno bylo v roce 2003 zapsáno na seznam významných kulturních výročí UNESCO v Paříži. Škála filmové tvorby Jana Calábka z let 1928–1988 zahrnuje filmy vědecké, populárně-vědecké, školní, vzdělávací i televizní. K nejvýznamnějším patří například Starý smrk vypravuje (1948), Povrchové napětí (1950), Pohyby rostlin (1955), Autonomní pohyby (1960), Vliv giberelinu na růst a pohyb rostlin (1961), Jak rostliny rostou (1963) nebo Rostlina a tíže zemská (1972). Paralelně s filmovou tvorbou poukazuje na okruhy botanického zájmu Jana Calábkova z vědeckého pohledu. Byla to například problematika bobtnání agar-agaru, analýza výkonu rostoucí tkáně, aspekty růstu klíčních kořenů, fenomén autonomních pohybů rostlin nebo výzkum vlivu giberelinu na autonomní a ovíjivé pohyby rostlin. Tvůrčí přístup Jana Calábka dává příležitost nahlédnout do počátků vědecké fotografie a kinematografie v propojení s popularizací vědy a vzděláváním. V rámci brněnských, československých, ale i světových souvislostí zároveň upozorňuje na důležité české i zahraniční osobnosti z historie botaniky a vědeckého filmu. Calábkovu tvorbu vymezujeme ve třech klíčových období. První je spojeno spoluprací s jeho předchůdcem Vladimírem Úlehlou v letech 1922–1947, tedy dobou experimentování a formování nejen českého vědeckého filmu s botanickou profilací. Léta 1948–1973 mapují samostatnou tvůrčí rovinu vědeckého výzkumu Jana Calábka, jeho pedagogické přístupy k výuce filmem, ale i na pronikání českého vědeckého filmu do zahraniční. Třetí období mapuje poslední Calábkovu tvůrčí i životní etapu do roku 1992, kdy se jeho aktivity koncentrují především na aplikaci vědeckého filmu pro vzdělávací a popularizační pořady pro televizi. S publikací byla paralelně připravována výstava Jan Calábek. Film, věda a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská galerie v Brně, 25. 4. – 28. 7. 2013). Vyzdvihuje podstatu mimořádné vizuální sdělnosti časosběrných obrazů. Poukazuje na filmový přístup Jana Calábka dokladující mimořádný talent a vrozené dispozice dívat se a vidět, stejně tak poslouchat a slyšet. Jedná se tedy o dialog vědy, filmu a umění skrze časosběrný přístup k obrazovému záznamu.

Do fotografií Jaromíra Rollerova se promítají krajiny, města, konformní i bohémská místa, budovy, cesty a ulice spolu s rozličnými lidmi a jejich posláním. Světový jazz, evropská velkoměsta i vzdálené krajiny se v obrazovém deníku přirozeně prolínají s krajinou Jeseníků a Šumperka i s lokálními, dnes již legendárními a zcela jedinečnými výstavními, výtvarnými a hudebními počiny druhé poloviny dvacátého století.

Jaký význam mají sbírky zaniklých českých stranických muzeí a proč se jimi i dnes zabývat? Neklademe si za cíl obsáhnout komplexní dějiny těchto institucí a jejich sbírek, ale spíše rozšířit společný diskurz o zaniklých ideologických muzeích. Jde o pohledy do současného myšlení o muzejních strategiích, kde se střetávají individuální tematické i metodologické přístupy jednotlivých autorů, a to ve dvou liniích. První, stěžejní část se zabývá tématem institucionální roviny muzea, stejně tak povahou, specifickou kvalitou, proměnou rolí a uplatněním jeho sbírkového, ideologií zatíženého, fundusu. Druhá část knihy náleží třem případovým studiím o využití muzejních sbírek. Jistě se všichni shodneme, že likvidace sbírek z bývalých stranických muzeí, coby hmatatelné stopy historické paměti, by byla chyba. Zaměřili jsme se na otázky, jak uchopit a jak vytěžit bohatství materiálové škály předmětů, fotografií, filmů, dokumentů, knih či archiválií těchto sbírek coby svědectví naší minulosti, odrážející se v přítomnosti i v perspektivě budoucnosti.

Knížka Fotografie práce a zahálky se zabývá fotografickým obrazem a jeho komentářem fenoménu „práce“ v proměnách času. Vycházíme z faktu, že každá fotografie, zachycující člověka a jeho interakci ve společnosti, v sobě přirozeně nese sociální výpovědní potenciál. Skrze výběrovou selekci tvorby českých fotografů přibližujeme formy, prostor, čas, proces i produkt práce v odrazu kvality lidského života. Způsoby vzájemné reflexe práce jedince i společnosti v českém prostředí, kdy se dějiny fotografie protnuly se sociálně-pracovními dějinami člověka, ilustrativně ukážeme na profesi fotografa. Publikace je zároveň teoretickým úvodem ke stejnojmenné on-line fotografické výstavě na webových stránkách Národního muzea. Kniha obsahuje na 100 fotografií předních českých fotografů, jako je Libuše Jarcovjáková, Viktor Kolář, Karel Cudlín, Antonín Kratochvíl a další.