P.G. Wodehouse strana 2 z 2

Nešťastně ženatý malý tlustý pan Wellington Gedge přišel o všechen majetek a stejně na tom byl i kasař Slattery. Slovo dalo slovo a oslavili spolu památku svatého Rocha v bretaňských mořských lázních St. Rocque, kde se nad městem tyčí starobylý zámek Blissac. Skoro každý tam byl pod jiným jménem, od komorné až po vévodu, který se odvážil svého inkognita, ačkoli uměl jen několik slov francouzsky. Dva páry zasnoubených prohlédly, že se k sobě nehodí, takže vznikl nový pár. Zámek se stává dějištěm pitoreskních příhod, ve kterých se nezapře Wodehousův smysl pro absurdní humor a jako ve všech románech opět dojde k báječnému happyendu. Pro zajímavost můžeme uvést, že autor napsal Horkou lázeň v době světové hospodářské krize po osudném pátku v říjnu 1929.

Nedostižný anglický humorista P. G. Wodehouse, od  jehož smrti uplyne letos čtyřicet let, se stále těší čtenářské přízni, jakou by mu jeho současníci jistě záviděli, zvláště pak jeho kritici a  odpůrci, jimž se uměl tak elegantně pomstít ve  svých knihách. Pro ty, kteří se setkávají s  tímto autorem poprvé, alespoň dva jeho charakteristické výroky: „Při pohledu na  Horní Slezsko se člověk neubrání pomyšlení, jak asi vypadá to Dolní.“ „Přeji si pokoj v  přízemí. Nevím, co bych si povídal s  obsluhou výtahu.“ Wodehouse vytvořil ideální, neexistující svět plný slunce a  dobré nálady a  zabydlel ho originálními postavami, které se sobě sice podobají, ale každá má vždy i  něco navíc. Stejně tak je tomu i  v  románu Henry  a jeho  hosté. Zde si každý přeje něčeho se zbavit, případně to hodit na  krk nějakému nešťastníkovi. Příkladně zámecký pán Henry Paradene by rád vnutil své strašlivé venkovské sídlo americkému bratranci Wendellovi, sběrateli těžítek. Wendell, obdařený, nebo spíše obtížený, tetou Kelly, jež ho neustále uvádí do  trapných situací, by byl nejraději, kdyby jeho a  tetičku rozděloval nedozírný oceán. A  pak tu máme Henryho neteř Jane, jež by nutně potřebovala setřást snoubence, z  něhož se vyklubal nafrněný suchar, zatímco Bill by se ochotně, poté, co poznal Jane, zbavil staromládenectví. A  její bratr… ale o  tom už je celý příběh, který po  mnohých zvratech dospěje k  očekávanému šťastnému konci.

Další humorný román oblíbeného P. G. Wodehouse v překladu Ivana Vávry o záměně dvou amerických sester, které se rozhodly hledat štěstí ve společnosti evropských boháčů P. G. Wodehouse prožil většinu svého života mimo Anglii, kterou zvěčnil ve svém rozsáhlém díle neodolatelným způsobem, jako zemi obývanou pošetilými mladíky a senilními lordy, výstředními tetami a nemajetnými synovci, komorníky, podvodníky a zahradníky, nemluvě o rozvaděných snoubencích, kterým posléze přece jenom vyzvánějí svatební zvony. Před válkou žil Wodehouse pohodlně ve Francii, kde zůstal i po německém vpádu, takže byl jako nepřítel internován v Horním Slezsku. Po válce se odstěhoval do Spojených států, kde už to dobře znal ze svého občasného působení v Hollywoodu a na newyorském divadle. Americká zkušenost se často odráží v jeho díle, ale pokud víme -- snad je to tím, že měl špatné mínění o francouzských byrokratech -- o mořských lázních v Bretani a Pikardii, které mu po léta byly domovem, napsal jen jednu humoresku s českým názvem Zmizet po francouzsku. V humorném příběhu se setkáme se záměnou dvou amerických sester, které se rozhodly hledat štěstí ve společnosti evropských boháčů, s panovačnou a zákeřnou tetou a s policajtem, který dostal zasloužený výprask, a ovšem i s excentrickým nemajetným starým šlechticem, který ovšem není lord, nýbrž pravý francouzský markýz a kromě toho i bývalý manžel zákeřné tety. Šťastní snoubenci nakonec zmizí po „francouzsku“, čímž vznikne happyend, stejně nevyhnutelný jako ve všech Wodehousových románech.

Další humoristický román rytíře anglické literatury Wodehouseovi čtenáři už znají Valley Fields, idylické londýnské předměstí. Jeho dočasnými obyvateli se stal americký párek kapsářů, manželé Molloyovi. Dolly Molloyová si přivlastnila šperky paní Prosserové a schovala je na skříň v ložnici. Po odstěhování do pronájmu ale zůstaly šperky na skříni a tak vznikla neřešitelná zápletka. Konec je ovšem šťastný a poučení prosté: Dámy, držte se svého kopyta, zručná kapsářka se nemá pouštět do náročných loupeží.