Najnovšie - Romantická beletria strana 404 z 500

Jozef, svojský milovník alternatívnej terapie, sa vracia do dediny, v ktorej si postavil zrub. V ženách sa sklamal. Tie, na ktoré natrafil, si nevedeli patrične uctiť muža, boli lenivé a len by sa nechali obskakovať. Preto ho poteší, keď natrafí na Helgu. Krásnu, no najmä bohatú podnikateľku z Bratislavy, ktorá sa vie o seba postarať. Jozef, ktorý by si pre cent dal vŕtať nielen do jedného kolena, ale rovno do obidvoch, urobí všetko pre to, aby získal nevestu s bohatým venom. No Helga si, na rozdiel od jeho bývalých, po hlave skákať nenechá…

Je toľko vecí, ktoré sa nám javia ako zázrak. Dospievanie, zamilovanosť, prvý bozk. No až v tehotenstve väčšina z nás žien dospeje k poznaniu, že najväčším životným zázrakom je dieťa. Telo z nášho tela, človiečik, ktorý vďaka dvom ľuďom uzrie svetlo sveta. Snívame o tom, aké bude. Čo si z nás vo výbave ponesie a čomu ho s láskou naučíme. Dúfame, že bude krásne, šťastné, a hlavne zdravé. Lenže čo ak sa nad jeho kolískou zídu sudičky, ktoré mu nadelia to, čo nečakáme? Úryvky z knihy Sedeli sme v kupé celkom sami, a tak sme sa mohli rozprávať uvoľnene, čo by za prítomnosti cudzích ľudí nebolo možné. Pozorovali sme okolitú krajinu, ktorá rýchlo mizla za oknom. Prižmúrila som oči a vyzvala ho, aby mi hovoril, čo vidí. Držala som ho za ruku a usmievala sa. Spýtal sa: ,,Si veselý, mamka?“ ,,Nie, Jojko, takto sa to nevraví. Veselá. Ja som veselá.“ ,,Aj ja som veselá.“ V rodoch ešte nemal jasno a často sa mýlil. Raz prišiel za mnou do pracovne a spýtal sa, čo robím. Povedala som, že šijem blúzku a on sa spýtal: „Prečo?“ Odpovedala som, že chcem byť pekná. Potichu utrúsil: ,,Aj ja chcem byť pekná.“ Keďže teraz sme mali času dosť, pokúšala som sa mu to vysvetliť. Vravím: ,,Ujo je veselý, teta je veselá, deti sú veselé. Veselý, veselá, veselé. Káčer je žltý, kačka je žltá, kačiatka sú žlté. Žltý, žltá, žlté. Učiteľ je múdry, učiteľka je múdra, detičky sú múdre. Múdry, múdra, múdre. A teraz to skús ty.“ Keď som chcela od neho niečo nové, na chvíľu akoby zvažoval, či mi vôbec odpovie. Niekedy jednoducho zopakoval to, čo počul posledné. Tentoraz sa však vážne zamyslel a vyslovil: ,,Blbý, blbá, blbé, blbec, zbabelec?“ Očakával uznanie a prekvapil ho môj hlasný smiech. ******************* Nakreslila som obrázok a okomentovala ho. Ceruzka nebola jeho kamarátka. Keď sa na ňu pozeral, mračil sa. Skúšala som to s jeho rukou, ale nešlo to. Potom mi napadla jedna malá lesť. Nakreslila som na papier jednoduchú postavičku s usmiatou tvárou. Pod ňu som výraznými písmenami napísala BABKA. Vyzeralo to ako obrázok z jeho obľúbeného pexesa. Potom som nakreslila druhú, s prázdnou tvárou. Pod túto som napísala MONIKA a spustila som: „Pozri, toto je babka. Usmieva sa, lebo má ústa a očká. A toto je Monika. Je smutná, lebo sa nemá čím usmievať ani čím pozerať. Nakresli jej tváričku. Určite ju to poteší.“ Neviem, do akej miery pochopil moje rozprávanie, ale po chvíli chytil ceruzku a daroval Monike jedno oko doprostred čela. Skúšali sme to tak často, až nakoniec hravo zvládol tváre celej našej rodiny. Neskôr za mnou behal s papierom a vravel: „Napíš babku!“ Často som písala listy Monike. Veľmi živo som si pamätala, ako prežívala moje tehotenstvo a chcela som jej trochu spríjemniť to jej. Dopodrobna som opisovala všetko okolo detí, všetky príhody i trápnosti, ktoré zažívame. Hlavne tie ju vedeli rozosmiať. Jojko ma pozoroval a stále sa pýtal: „Píšeš, mamka?“ Písala som práve o ňom a ukázala mu to. ,,Vidíš? Tu je napísané Jojko. To si ty. Tu na papieri je Jojko.“ Na chvíľu odbehol a doniesol papier. Strčil mi ho na list a povedal: ,,Napíš Jojko!“ Výraznými písmenami som napísala JOJKO. So spokojným úsmevom nosil papier celý deň so sebou. Len čo prišiel manžel z práce, ukázal na papier a seba. „Jojko.“ Jeho písmenková záľuba narastala každým dňom. Pozeral si nápisy na mlieku, múke, na všetkom, čo mu prišlo pod ruky. Tešila som sa, že konečne spája dve podoby jednej veci dokopy. Predtým bol havko ten, čo štekal. Nechápal, že na papieri môže byť tiež havko. Stále sledoval reklamy a nápisy, ktoré v nich videl, pomenoval aj v živote. Keď som raz čosi chystala v kuchyni, vyskočil zo stoličky a z celej sily ma pľasol po zadku. Prekvapene som sa otočila a vtedy povedal: ,,Harvard.“ Nechápavo sme sa na seba s Jozefom pozreli a potom sa manžel nahlas rozosmial. Chvíľu trvalo, kým bol schopný vysvetliť mi, čo sa deje. Mala som na sebe rifle značky HIS. Harvardská investičná spoločnosť. Ich reklama bežala v televízii už niekoľko týždňov. ******************* Záple

Táto kniha je iná. Táto kniha vo vás vzbudí emócie. Budete sa smiať, budete si hovoriť: to je neuveriteľné!, a budete i plakať. A po prečítaní si ju odložíte medzi svoje obľúbené. Kniha Zostať človekom hovorí o tajomnom svete za dverami liečebne dlhodobo chorých, o ktorom - kým sa nás netýka - sa tvárime, že neexistuje. Akoby to bola trinásta komnata života. Zo zápiskov ošetrovateľky je však jasné, že v tejto práci je každý deň zmysluplný a rovnaký bude aj zajtra.

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě.

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype…

"Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov? Jak mají reagovat politici města, když jev vejde ve známost, občanstvo jej přijme s nadšením i s odporem a v sázce je veřejný pořádek? A co musí učinit stát, jenž má garantovat dodržování zákonů, když jeden z nejzákladnějších je zpochybněn, což ohrozí všechny ostatní? Situace se vyhrotí, když Juráček hodlá předat svou metódu veřejnosti. Pomůže soudní moc, moderní medicína, anebo? — Druhé próze dramatika Pavla Kohouta z roku 1970, kdy byl na léta umlčen „normalizátory“, čas neuškodil, naopak, pomohl jí dozrát v kultovní dílo se zásadním poselstvím: jak často se geniálním objevitelům stává, že jsou ničeni protivníky i závistníky, pročež se nedočkají doby, kdy jejich objev oblažuje celé lidstvo. Absurdní smyšlenku podpořil autor stejně fiktivními, ale přímo vědecky propracovanými důkazy, které posilují její věrohodnost tak, že se kniha stává pravým požitkem i pro náročného čtenáře."

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

Máša suverénně střídá jazyky i kultury. Jako dítě utečenců v Německu rychle pochopila, ‚že jazyky znamenají moc‘, a tuto moc si cílevědomě osvojovala. Po studiu tlumočnictví se touží dostat úplně na vrchol, do OSN, a ví, jak toho může dosáhnout. Minulost vědomě a bez sentimentu odsouvá stranou. Na její současný, vlastními silami vydobytý život už někdejší traumatické prožitky z Ázerbájdžánu ani diskriminace zažívaná během školních let nemají vliv. Avšak před osudovým uvažováním v národních kategoriích nemá šanci uniknout, ať už má podobu absurdně komických všedních situací, či naprosté noční můry,“ píše o prvotině Olgy Grjasnove Rus je ten, který miluje břízy Cornelia Fiedler v Süddeutsche Zeitung. Tato kniha se stala jedním z nejdůležitějších románů mladé německé literatury za uplynulých deset let. Prodaly se desítky tisíc výtisků, následovaly překlady do mnoha světových jazyků. Příběh Máši, autorčina alter ega, hovoří za celou jednu generaci dětí uprchlíků. Pro ni a pro její přátele je původ a národnost něčím nezřetelným, mohou koneckonců přežít všude. Nikde na světě ale není místo, které by mohli nazvat skutečným domovem. Román navíc pro dnešní dobu až děsivě srozumitelným způsobem popisuje, jak, slovy autorky, „vzniká a projevuje se etnicky motivované násilí, jak je možné v průběhu několika týdnů připravit půdu pro pogromy".

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata. Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat.

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

"Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu."

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

Brežany jsou autorem vyfabulované město kdesi na západním Slovensku. V jejich imaginární kronice jsou však popsány dějiny dvacátého století i to, jak se otiskovaly do života jakéhokoli reálného města. Události minulého století od třicátých do devadesátých let, které se v Brežanech odehrávají, se skutečně staly, jen někde jinde. Krištúfek je snáší na jedno místo, aby nemusel podřizovat literární příběh historickým faktům, otrocky sloužit místu a osobám. Sám může být tvůrcem a vyprávět z perspektivy jemu nejbližší, totiž z perspektivy vyzrálého romanopisce. Klíčovou postavou Krištúfkova románu je lékař z malého města, vypravěčův otec. V něm se kumulují všechna možná selhání, osobní i dějinná, která si jen při vzpomínce na minulé století dokážeme představit. Selhal, když vstoupil do Hlinkových gard během fašistického Slovenského státu a zradil svého židovského švagra, a po válce, stejně neslavně, vplul do role agenta Státní bezpečnosti. Selhává profesně jako lékař, je odsouzen do vězení, a neobstojí ani jako manžel a otec. Iluze, které o něm má jeho syn Adam a dobří lidé ze západoslovenských Brežan, se postupně hroutí. Krištúfk ův román vzbudil na Slovensku po svém vydání malou senzaci. Mluvilo se o mistrovsky sepsaných beletrizovaných dějinách dvacátého století. V pořadí třetí román Petra Krištůfk a se doma dočkal několika vydání a vyšel v řadě překladů. Nyní se s Domem hluchého, v překladu prozaičky Petry Hůlové, mají konečně možnost seznámit čeští čtenáři.

Džehenem – autor si za název své knihy zvolil turecké slovo pro peklo. V šesti samostatných, a přesto na různý způsob provázaných příbězích ohledává osudy lidí, kteří se rozhodli žít své životy v cizí zemi. Čater, dnes jeden z nejvýznamnějších spisovatelů střední generace v regionu bývalé Jugoslávie, sice tyto své přistěhovalce umisťuje na území rodného Slovinska, v rozhovoru o knize ale jedním dechem dodává: „Být cizincem je univerzální pozice, ani u nás to není jiné. Nezamýšlel jsem právě Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Chtěl jsem psát o kontaktu mezi různými kulturami, ale také o dotyku rurálního a urbánního, anebo zjednodušeně řečeno o setkávání mimozemšťanů s pozemšťany.“ Přitažlivost těchto povídek vězí v magii prolnutí univerzálního s jedinečným. Banální témata, která se mohou dotýkat každého z nás, jsou zčistajasna nasvícena z netušeného úhlu a toho umí Dušan Čater bravurně využít. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Někdy se může zdát, že Baltské moře mořem snad ani není. Není skoro vůbec slané, je spíše mělké než hluboké a jeho hladina se skoro nehýbe. Zdání ale klame. Stačí si přečíst tuhle skvělou knížku. Berlínský spisovatel Gregor Sander, jeden z nejlepších německých povídkářů současnosti, rozesel své příběhy právě kolem břehů Baltu. I jeho povídky se zdají být zprvu klidné, tiché a nenápadné, ale pod hladinou se odehrává drama. A když zafouká vítr a zvednou se vlny, moře se otevře a obnaží staré rány a šrámy. A když je zase klid, čtenáře to nutí číst některé z těch příběhů znovu. Třeba povídku Protisvětlo, odehrávající se v severním Finsku, kde jeden bratr hledá uprostřed zimy toho druhého. Silnější příběh jsem nečetl několik posledních let. Jaroslav Rudiš

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.