Najnovšie - Geografia - ostatné strana 11 z 18

Zkušení cestovatelé a spisovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý dostáli v knize Místa zrychleného tepu předsevzetí odkrývat zejména onu „skrytou krásu“. Ta je někdy málo viditelná proto, že se nachází ve stínu památky či pozoruhodnosti mnohem věhlasnější. Jindy z prostého důvodu, že ji musíme hledat pod zemí. A ještě jindy nám po ní bohužel (a zatím!) zbývají jen skrovné zbytky, které bychom mohli snadno přehlédnout. Sami k tomu říkají: „Právě taková místa si podle nás zaslouží pozornost – nejen proto, že jim zatím nebyla věnována; ale hlavně jsou nádherná a výjimečná. Druhým kritériem výběru byl náš subjektivní pocit, že jsme v lokalitě, která na nás obzvlášť silně působí. Ať už malebností, nebo něčím, co jinde nenajdeme, jindy zase unikátním rázem… a někdy i temnými stránkami zdejších historických událostí. Náš tep citelně zrychlil. V této publikaci propátráme pochmurné tajemství obce s nezvyklým názvem Pičín, kde dnes nacházíme dvojici málo známých památek, a odskočíme si do nedalekého Komárova za ženou sice výjimečnou, nikoli však v pozitivním slova smyslu. Poté zjistíme, že v Praze lze za jeden den navštívit dvě Zlaté uličky, a během pěšího výletu objevíme nezapomenutelná místa v sousedních oblastech Břevnova a Střešovic. Následně zamíříme z Prahy severním směrem… a v Mimoni nás odmění dva výjimečné sakrální areály i fascinující podzemí. Protikladem tmavého „podsvětí“ nám bude putování mezi Lužnicí a Vltavou za dvěma jižními hvězdami – Bechyni a Týnem nad Vltavou; aby však světla nebylo příliš, uděláme za touto cestou krvavou tečku v Branovicích. A na závěr se spolu s laskavým a poučeným průvodcem Miloněm Čepelkou, spisovatelem a hercem Divadla Járy Cimrmana, vydáme nejen po malebném (a tajemném!) Opočně, ale také do nedaleké obce Přepychy. Ta je zatím českým cestovatelům málo známá, ale až se seznámíte s tím, jaké zajímavosti se skrývají například ve zdejším podzemí nebo jaká dobrota z vlastních zdrojů tu odmění hladového turistu, určitě budete souhlasit, že Přepychy stojí za výlet.“ Kniha Místa zrychleného tepu je IV. svazkem edice Skrytá krása naší země.

Autentické a nevšední zážitky z Austrálie plné emocí, postaršího chlápka, podané úsměvnou a sebeironickou formou. Čtenář se pobaví a nalezne i poučení o zemi Jižního kříže.

Voziť Nórov v MHD nie je len tak! Jednak je tam oveľa väčšia zima ako na Slovensku a podľa Ondrejovho písania aj oveľa väčšia sranda. Ale to môže byť aj jeho štýlom. Možno keby opisoval vyšívanie v Zimbabwe, tiež by vám to prišlo ako závideniahodná činnosť. Prvý záblesk lúčov slávy Ondreja zasiahol, keď na portáli Dailymale.sk vyšiel jeho debutový článok a internet vybuchol. Okamžite sa katapultoval medzi najobľúbenejších autorov a s každým ďalším príspevkom narastal tlak, aby texty vydal knižne. Tak sa aj stalo. Ak očakávate, že sa dozviete pikošky z geografických a demografických rozdielov a nórskych zvyklostí, máte čiastočne pravdu. Akurát, že ich nemusíte postrehnúť, pretože sa budete práve smiať na jeho neopakovateľných, trefných prirovnaniach alebo na jeho skvostnom majstrovstve špičkovania pointy. Ondrej Sokol sa narodil v roku 1980 v katastri malebného mesta Trenčín. Mal snahu vyštudovať prekladateľstvo a tlmočníctvo, ale po zrušení fakulty sa napokon rozhodol splniť si detský sen a začal jazdiť pre Dopravný podnik Bratislava. Odtiaľ to už nabralo rýchly spád - po štyroch mesiacoch odišiel do Nórska a dobre mu tak. Je to práca vonku, posediačky, s pekným výhľadom a, ako sám vraví, rozmanitá, každý deň ho nasrdí niečo nové. Zároveň dúfa, že reputácia vydaného autora bude mať pozitívny vplyv na jeho sexuálny život.

Druhá kniha odvážného cestovatele o trampotách, karambolech a přežití při dalším pokusu dobýt jinou než rodnou zemi. Rok po návratu z Nového Zélandu se vydává opět na cestu, tentokrát do Londýna. V knize se opět nedozvíte, kolik má Londýn muzeí, jaká je nejhezčí socha na náměstí, ani kolik v něm žije lidí. Jeho příběh je spíš jedna veliká kalba -- a mnohem divočejší než ta minulá.

Uganda. Země banánů, mozaikových polí a usměvavých lidí. Země plná tajemství, nádherných scenérií a divokých zvířat. Místo, kde platí jiné zákony, kde čas plyne pomaleji a život je tvrdý a pomíjivý. Místo, které člověka zocelí a to méně důležité zašlape do červeného prachu rozpálené země… Právě, když hlavní hrdinka řeší rozchod s partnerem a je zatížená minulostí, naskytne se jí příležitost navštívit se svou přítelkyní černý kontinent. Zpočátku pošetilý nápad vycestovat do nitra africké Ugandy změní se v cestu plnou dobrodružství, v objevování dosud nepoznaného a nalézání sebe sama. Knihou se prolíná autentická a přirozená atmosféra rovníkové Afriky. Cestopisný román „Po prašných cestách Ugandy“ přináší fakta, užitečné informace a řadu poznatků, které autorka čerpala ze svých vlastních zkušeností.

Nová publikace ze série „praktických průvodců“ (Cesta kolem Kuby za 14 dní, Tokio, Thajsko, Malta a Gozo). Tentokrát se může čtenář seznámit s kouzelnou Srí Lankou.

Velký zájem o Peru, který se u autora knihy projevoval již od dětských let, ho přivedl ke spoluorganizaci expedice „Titicaca 2004, CZ“, která, kromě přírodovědeckých, topografických a socioekonomických studií, měla podat vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera Titicaca na prahu třetího tisíciletí, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit. Kniha „Incawasi – sídlo bohů“, je rovněž jedním z výsledků studií realizovaných během expedice Titicaca. Jejich koncepce vycházela ze srovnávacích studií na jiných archeologicky významných lokalitách, které předcházely vlastním pracím realizovaným následně na jezeře Titicaca. Mezi tyto patří zejména oblast kolem města Cuzca, zejména Sacsayhuaman, Puca Pucara, Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo, Pisac, mezi dalšími. Hodnota některých pracovních hypotéz je demonstrována studiemi přímo v terénu. Základní kapitoly knihy se věnují věhlasné architektuře Inků a materiálům, které používali pro výstavbu svých monumentálních staveb, jako jsou svatyně v Kenku, sklady potravin, administrativní a obranné stavby, jako jsou Sacsayhuaman, Incawasi a Tambo Colorado, mezi dalšími. Představení některých zajímavých ukázek je dokumentováno nejen autorem knihy, ale i malbami malíře Karla Janáka. Autor srovnává archeologické pozůstatky v Incawasi, poblíž města Huayatara, s podobnými ruinami v Machu Picchu, protože i zde používali Inkové kameny a bloky perfektně opracované na míru. Na tomto místě, na svahu před vstupem k ruinám, autor objevil na stěnách skalních formací skalní rytiny a kresby, pravděpodobně náboženského významu. Ačkoliv v Peru, hlavně na Altiplanu v údolích mezi horami, je podobných rytin či skalních kreseb registrováno několik set, každý nový a dobře dokumentovaný objev je přínosem k lepšímu poznání předkolumbovských kultur. Skalní formace či bloky se skalními rytinami z této doby se většinou vyskytují v otevřené krajině, do níž jsou včleněny a jsou přístupné jakémukoliv návštěvníkovi. Proto, s dobrým úmyslem, autor knihy varuje před nekontrolovaným turismem a doporučuje přijmout rázná opatření k zabránění dalších škod. Kniha rozšiřuje znalosti o stopách člověka a o předchozích kulturách, obývajících dnešní Peru. Svým obsahem se tak přidává k mnoha dalším písemným svědectvím, realizovaným českými výzkumníky a odborníky v minulosti i v současnosti. Předmluva: Alberto Salas Barahona, velvyslanec Peru v České republice. Rozhovor s Otto Horským: Tomáš Vladislav Novák

Kuba, Jamaika, Portoriko… Který kluk by nesnil o oslnivě krásných dívkách s čokoládovou pletí, o omamné vůni tropického koření a o úžasných barvách jižních květů… Jména dalekých ostrovů a vzdálených zemí sladce zněla v hodinách zeměpisu i mladému studentovi prostějovské střední školy, Ottovi Horskému. Nejvíce ho přitahovala Kuba a cílevědomě šel za svým cílem. Poprvé přistál v Havaně v roce 1978 (to mu bylo 40 let). Působil nejdříve jako hlavní poradce pro inženýrskou geologii na Ministerstvu stavebnictví v Havaně (až do roku 1982) a potom jako vedoucí československé expedice pro průzkumné práce projektu přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray (1984–1988). O tom vypráví jeho kniha. V jejím úvodu nastínil velmi stručnou historii karibského ostrova. Do hodnocení politického vývoje po revolučním převratu v roce 1959 se však záměrně nepustil. Vždyť Otto Horský je především přírodovědcem, geologem a obdivovatelem přírodních krás a lidí z masa a kostí, bez ohledu na jejich politické názory. Jako takový si všímá nejen zajímavostí ze života prostých Kubánců, ale například i Fidela Castra a jeho bratra Ramóna, s nimiž se měl rovněž možnost setkat. Na nejvyšší místa žebříčku hodnot každé lidské bytosti staví především charakter, pracovitost a cílevědomost vedoucí krok za krokem k vytčenému cíli. Povrchní patina politických souvislostí ho nezajímá.

Kniha Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? je výsledným shrnutím poznatků a vlastních prací autora realizovaných jak v terénu během expedice Titicaca 2004.CZ, tak po návratu do vlasti. K sestavení knihy rovněž využil velmi rozsáhlou literaturu, existující jednak v knižní podobě, jednak na internetu. Kniha bezprostředně navazuje na jeho dosud vydané knihy s touto tematikou, ale liší se od nich zejména kvalitou zpracování grafické dokumentace v barevném provedení. Stejně jako jeho předchozí knihy se zabývá i historicko-topografickým a socioekonomickým popisem jezera a jeho pevninského zázemí a vzhledem k položené otázce, zabývá se i jeho vývojem v pleistocénu a holocénu až do dnešní doby. Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Tento název autor zvolil záměrně, neboť zejména v posledním desetiletí se rozvíjejí diskuze mezi klimatology, archeology a historiky a mezi odborníky různých profesí, zda přežije jezero probíhající globální klimatické změny. Jak autor uvádí v kapitole o vývoji jezera v pleistocénu až holocénu, celá náhorní plošina Altiplano prodělala velmi složitý geologický a geomorfologický vývoj, doprovázený různě rozsáhlým zaplavením území, až po dnešní jezero Titicaca, jehož stáří se odhaduje asi na 12 000 roků. Klimatické změny v dávné minulosti, poznamenané několika dobami ledovými a teplejšími meziledovými interglaciály, byly podstatně větší, než je tomu dnes a nikdy nedošlo k zániku jezera nebo k ohrožení jeho existence. Z toho se dá usuzovat, že pokud nedojde k zásadním katastrofickým událostem v důsledku kolize jihoamerické litosférické desky s oceánskou deskou pacifickou, těžko lze předpokládat, že by jen probíhající klimatické změny měly zásadní vliv na existenci jezera. Závěry autora jsou v rozporu s názory některých odborníků, kteří předpokládají, že globální změny klimatu způsobované člověkem povedou poměrně rychle k jeho zániku. K tomuto závěru došli zejména na základě údajů o trvalém poklesu vodní hladiny v letech 2005 až 2011. Jak správně autor předpokládal, od roku 2012 dochází opět ke zvyšování hladiny jezera na normální úroveň a zejména údaje o její výšce v roce 2013 a začátkem roku 2014 jsou přesvědčivé.

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého století. Realizovaný projekt expedice Titicaca.2004.CZ, garantovaný českými odborníky z univerzit a odborných pracovišť, byl přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Studie byly zaměřeny zejména na historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. To je, dokumentace krajiny a přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny v roce 2004. Získané odborné poznatky doplňují tradici české latinoamerikanistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000), v poslední době pak objevem záhadných skalních rytin nad ruinami Incawasi poblíž města Huayatara (O. Horský, 2004) a zejména pak objevem ruin nejvýše položeného sídelního komplexu na světě, severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005). Kniha, kromě přírodovědeckých poznatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: Svět je proto tak velký, aby byl poznáván. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Nejvýraznější cestovatelskou osobností, která poznávala Peru a Bolívii ve druhé polovině 20. století byl Václav Šolc (1919 – 1995), ředitel Náprstkova muzea v Praze. V první polovině 60. let pobýval na jezeře Titicaca, v polovině 70. let cestoval jádrem inckého impéria a s autorem Peruánských postřehů se tam setkal. Mimo jiné právě osobnosti Václava Šolce a Miloslava Stingla (1930) proponují autora a jeho Peruánské postřehy s obecným zájmem české a slovenské společnosti o původní kultury andských zemí. Všem učarovala Latinská Amerika. Pokusili se, a to úspěšně, uskutečnit své představy: navštívit, poznat a popsat pro Evropana vzdálené prostory. V těchto souvislostech přinášejí Otto Horského „Peruánské postřehy“ svědectví o kontinuitě českého zájmu o mimoevropský kulturní odkaz na příkladu Jižní Ameriky. Pro zájemce o dějiny československé hospodářské politiky vůči Latinské Americe jsou na příkladu Peru zajímavé a přínosné autorovy informace týkající se československých aktivit v andské oblasti.

Thajská exotika je plná kontrastov a krajina priťahuje ročne milióny cestovateľov. Nie bez dôvodu. Cestovanie do Thajska bez cestovky sa v posledných rokoch stáva atraktívne nielen vďaka pomerne lacným letenkám; veľký podiel má na tom thajská agentúra pre cestovný ruch, ktorá intenzívne investuje do reklamy Thajska ako top dovolenkovej destinácie.

Samuel Hearne se narodil roku 1745 v Londýně a poté, co dokončil studia, vstoupil do válečného námořnictva. Za Sedmileté války sloužil pod velením kapitána Samuela Hooda a námořnictvo opustil roku 1763. O dva roku později (1766), se nechal zaměstnat společnosti Hudson Bay, zpočátku jako obchodník na zaoceánské lodi, která operovala v severoamerických arktických vodách. Poté byl převelen do stanice Fort Prince of Wales, a když mu bylo čtyřiadvacet let, byl pověřen, aby prozkoumal interiér ohromného arktického kontinentu. Ačkoli nevěděl nic o nerostech, měl za úkol objevit bájné měděné doly a za tímto účelem podnikl celkem tři velké výpravy. Nakonec byla jeho zpráva o nerostech celkem bezvýznamná v porovnání s jeho popisem severní Kanady a životě místních lidí. Byl to první detailní popis kanadského vnitrozemí a jen málo lidí jeho věku zvládlo tolik práce, kterou ještě obohatil skvělým vyprávěním, které vyšlo v knižní podobě. Roku 1774 založil stanici Fort Cumberland (severní Saskatchewan), což bylo první vnitrozemské obchodní středisko v severní Kanadě. V lednu roku 1776 byl jmenován guvernérem v stanici Fort Prince of Wales a v této funkci pracoval, až do roku 1782, kdy pevnost obsadili Francouzi. V Anglii pak strávil poslední dekádu svého života, kdy napsal svůj cestopis. Samuel Hearne zemřel roku 1792 a zcela jistě o něm můžeme dnes konstatovat, že patřil mezí největší severoamerické cestovatele.

Cestovatel a fotograf Alef Pražský se tentokrát vrací do Prahy. Prohlédněte si naše hlavní město jeho očima.

Milán je jako špička ledovce. A pod ním leží jeho nesmírná historie. Jednou za čas jeho přívaly odkrývají její zlomky, dříve než v jeho díle jeho vody podléhají nezadržitelné korozi, které si tohle město umínilo pro svou existenci, které vždy představuje samo sebe a jehož přítomnosti přicházejí zespodu. Tisíciletí podsvětí. Abychom ho poznali, je třeba mít trpělivost ho poslouchat. Stetoskopem. Jak pulzuje uvnitř. Je třeba umět ho slyšet. Jeho "navzdory". Tam, kde odhaluje svou paměť. Nietzsche říkával, že životaschopnost nelze učinit jen z prospěchu historie. Ten, kdo žije, pokud chce jít napřed, musí zapomenout. Svou minulost. A Milán se zapomíná, mění se. Aby sám přežil. Autor Aldo Nove (nar. 1967 ve Viggiu) se proslavil svou prvotinou "Woobinda", která v 90. letech minulého století vstoupila do historie italské novodobé literatury jako odraz programového literárního a populárního "hnutí kanibalistů". Mimo to napsal italský bestseller "Lásko má nekonečná" (2000), který se stal oblíbenou četbou mladé italské generace a byl stejně jako Woobinda přeložen do několika světových jazyků. Nyní žije v Miláně a živí se jako svobodný spisovatel na volné noze. Kniha "Není Milán jako Milán" je jak odrazem jeho prožitého dětství, tak i vysoce uměleckého vnímání jeho současného pobytu v Miláně a v Itálii vyšla poprvé v r. 2004.

Třetí kniha tentokrát Angolu představuje jinak. Více v souvislostech. Při putování nejen jižní Angolou se tu odehrávají tři příběhy ve třech vzájemně se prolínajících časových rovinách. A tak se dostáváme nejen do roku 2015, ale vrátíme se také do minulosti kolem roku 1600 a pokusíme se předvídat i řadu událostí kolem roku 2020. Tato kniha v knize je přípravou na autorův nový historicko-vizionářský román Zlatý Scarabeus a současně pojednává o dalších, i tušených, možnostech česko-angolské spolupráce. Autor zde rovněž upřesňuje námět nového velkofilmu o nezlomné angolské královně jménem Džinga. Vystupují tady i angolští broučí herci. Texty jsou doplněny nejen rozsáhlou fotodokumentací z cest Angolou, ale také snímky, které představují náměty na filmové exteriéry a interiéry. Publikace obsahuje téměř 300 barevných unikátních fotografií. Zatím vychází pouze jako e-kniha.

„Cestopisné črty z pravé kapsy“ jsou již pozdějšího data. Protože v posledních dvou desetiletích minulého století autor knihy působil většinou v zahraničí a tyto zkušenosti a zážitky již popsal v samostatných knihách, v předkládané knize uvedené črty jsou zajímavými zážitky z jeho krátkých služebních cest v novém tisíciletí. Protože je geolog, ale i znalec některých jiných oborů, nejedná se v této knize jen o běžný cestovatelský popis navštívených zemí či lokalit, ale i o osobní postřehy a poznatky z návštěvy Velikonočního ostrova, kde se vyjadřuje k záhadě částečně pohřbených a po svazích posouvaných soch Moai, z návštěvy leprosária a Hemingwayova muzea na Kubě, z návštěvy Yucatanského poloostrova v Mexiku, kde se zabývá i otázkou zániku mayské kultury a vyjadřuje se k otázce konce světa dle mayského kalendáře. Velmi zajímavé jsou jeho postřehy z odborné návštěvy gigantického hydroenergetického díla Itaipú na řece Paraná v Brazílii a v Paraguay a z magických vodopádů Iguazú na řece Iguazú v Argentině. Jeho vyprávění o zvláštních zážitcích při návštěvě indiánské misie San Ignacio Mini v Argentině či z jeho humanitární mise při cestě do Gomelu v Bělorusku zní pochybovačně, ale jsou pravdivé. Autor zahrnul do této části knihy i osobní vyznání k cestovatelům Hanzelky a Zikmunda a složitou cestu vedoucí k udělení státního ocenění cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše peruánskou vládou.

Kniha Bájné jezero Titicaca popisuje historii a prehistorii osídlení okolí jezera od roku 1200 př. n. l. až do dnešní doby. Zabývá se ale i historií jezera v pleistocénu a holocénu, stavem jezera ke konci doby ledové až do dnešní doby, vlivem tajících ledovců na jezero Titicaca a náhorní plošinu Altiplano, hodnotí ekologické problémy jezera v současnosti. V knize je vyjádřen názor, zda hrozí či nehrozí zánik jezera v důsledku globálního oteplování, dále se autor zabývá otázkou vlivu slunečních skvrn na výšku hladiny v jezeře, hodnotí vliv fenoménu El Niňo na jezerní kotlinu. Z hlediska běžného čtenáře jsou zajímavé poznatky o možném výskytu dinosaurů v dané oblasti, zda existovala Atlantida v oblasti Altiplana a jak žijí Urové na plovoucích ostrovech na jezeře na pokraji třetího tisíciletí. Kromě přírodovědeckých poznatků kniha podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.