Opium poezie

Výbor z poezie kubánského básníka. Nejeden čtenář si položil otázku, jak je možné, že se takto jedinečné dílo opomíjí, že si s ním literární kritika neví rady a vytěsňuje je na okraj zájmu. Jeho texty nezapadají do žádné předem připravené šablony a jejich četba je mnohdy trýznivá. Pravděpodobně žádný jihoamerický básník se neponořil tak nebezpečně hluboko do bolesti, žádný se nepropadal s takovou intenzitou do každodenní agónie. Všechno v něm skřípá, škrábe, rozdírá. Netrápím se, jsem utrpení; nejsem vinen, jsem netrpělivá bezmezná vina. Nemám strach, ale hrůzu: jelikož jsem panika, jsem i hanba, a všechno ve mně rozdává rány jakoby nedopatřením…

Říci o někom, že je kontroverzní, je dnes velice snadné a je jedno, zda takto označený naplňuje skutkovou podstatu toho slova. Ivan Sviták takový rozhodně byl. Předbíhal pomalu se posunující hranici svobody slova: realita se podobala systému rugby, kdy hráč může nahrávat pouze dozadu (nebo do strany), předhoz je porušením pravidel. Sviták nikomu nepřihrával a jako solitér se hnal dopředu, což ve většině případů skončilo hádkami se spoluhráči, snad jedině s výjimkou surrealistů. Kdo hledá, najde. Protože: Poezie je vzpoura proti skutečnosti!

Kdo jsou ti naši expresionističtí básníci? František Halas nebo Bohuslav Reynek, případně později vystupující Jan Zahradníček a raný Vladimír Holan? Ani jednoho v přítomné antologii ovšem nenajdete. Kniha se snaží totiž odpovědět a nacházet expresionisty zdola, autory nekodifikované, nezjevné, ale přesto evidentně poučené a zachycené avantgardním směrem. Dodejme, že v tomto rozsahu se jedná asi vůbec o první u nás vydanou antologii české expresionistické poezie…

Tento nikdy nevydaný výbor básní, fejetonů a aforismů Kurta Tucholského se dnes ukazuje jako nečekaně aktuální. Nejvyšší cíl snažení člověka zdaleka není bez poskvrny. V tomto okamžiku uvažování se nabízí možnost přistoupit na kompromis s nedokonalou skutečností, svět přece už je takový! Když se však dvířka otevřou, nastává okamžik svobodného rozhodnutí: buď se ideálů jako nepotřebného balastu zbavit, odhodit je, anebo tíhu jejich morálních závazků vydržet, i když jsme je přijali, aniž často bezpečně víme jak. Nemoudří mudrci klec opouštějí, moudří pošetilci výzvu otevřených dvířek naopak odmítnou…

Jan Křesadlo je etablován a čtenářům znám jako prozaik, romanopisec a povídkář, sám se však považoval především za básníka. Poezii psal od svých třinácti let „z tak zvaného vnitřního nutkání“, ale žádné z těchto básní nebyly dosud uveřejněny. Zatímco současná literatura se spokojuje s dělením na dvě oblasti, poezii a prózu, Křesadlo nabízí jejich, kdysi běžný, průnik: veršovanou epiku. Čtenář tu nalezne v klasické formě psané básně nejvíce připomínající dobu přelomu století, básnické moderny: čísla dekadentní, secesní, tajemné, někdy snové atmosféry a magických krajin.

Výbor z poezie francouzského básníka, esejisty a kritika umění, držitele Goncourtovy ceny za poezii. Alain Jouffroy byl jedním z nejdůležitějších básníků, kteří otvírali dveře i okna dokořán neznámému a zpřístupňovali tak skrytá tajemství. Poezie pro něj představovala jednu z důležitých „tajných zbraní“, která není pouze duševní, ale je fyzická a může pomoci překonat hloupost a ignoranci. „Nevzdám se své koridy, budu tvé rohy dráždit / Rudou muletu stárnoucího toreadora. / Každé ráno se vynořuješ v mé aréně / Vše probíhá tak, jako bych nakonec měl skončit v tvé kůži. / Ale já svou starou kůži neprodám. Stárnu / U okna svého iBooku, v tomto bunkru / Kde psaní je jedinou metodou, jak hrát šach a dát mat“. V dopise na rozloučenou nám pak napsal: „Smrt, popravdě řečeno, je pouze stupidní iluze živých…“