Paměť

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných. Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc., (1929–2017) historik. Narodil se v pražské česko-německo-židovské rodině a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním prostředí. Po studiu na Univerzitě Karlově (přerušeném z politických důvodů na začátku 50. let) pracoval v Historickém ústavu ČSAV, v roce 1970 byl propuštěn, v roce 1979 pak odešel do Západního Berlína a nadále působil na tamní Freie Universität. Po roce 1989 spolupracoval s českými vědeckými institucemi, časopisy a nakladatelstvími. Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D., koreanistka, Zabývá se korejskou literaturou starou i novou, překládá. Přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze. Dcera prof. Bedřicha Loewensteina.

Kniha představuje zcela ojedinělou výpověď čtyř vynikajících historiků, odborníků na období středověku – medievistů. V rozhovorech se svými žáky a spolupracovníky vzpomínají na roky svého života, mládí, dětství a dospívání; svá studia a celou akademickou kariéru; na to, co je utvářelo a formovalo jako vědce; čeho dosáhli i nedosáhli a také – nikoliv jen tak mimochodem – vyjadřují se k roli, jakou má podle nich hrát zkoumání dějin, a zejména dějin středověku, k porozumění současnosti. Jak to, že před historií si nemůžeme být nikdy jisti? Všichni čtyři se spolu se svými žáky a kolegy pokoušejí dobrat odpovědi na otázku, co vlastně znamená zkoumání středověku pro naši společnou složitou přítomnost.

Když vypukla druhá světová válka, pobýval Arthur Koestler na jihu Francie a pracoval na svém velkém románu Tma o polednách. Následující dva měsíce ho psal v Paříži, než byl zatčen a internován spolu s dalšími antinacisty, muži a ženami, kteří bojovali proti gestapu, uprchlíky před pronásledováním. Ti všichni tvořili ono „bahno společnosti“, které Francouzi uvězňovali, pouštěli na svobodu, opět uvězňovali a – až v příliš mnoha tragických případech – nakonec předávali nacistickým katům. Koestler vypráví příběh vlastního uvěznění a konečného útěku bez heroismu, lidsky, občas dokonce s humorem; zasazuje ho však přímo do pochmurného kontextu toho, co se stalo spoluvězňům, kteří neměli takové štěstí jako on. „V té době už evropský světadíl dospěl do stadia,“ napsal tehdy, „kdy bylo možné člověku bez ironie říci, že by měl být vděčný za to, že ho zastřelí, a ne uškrtí, setnou nebo ubijí k smrti.“