Prokletí reportéři

Poprvé po sedmdesáti pěti letech se v roce 2018 neudělovala Nobelova cena za literaturu. Důvodem bylo sexuální násilí a jeho krytí v kruzích blízkých Švédské akademii. Odhalily ho investigativní reportáže Matildy Voss Gustavsson – právě z nich vychází i kniha Klub, příběh o zneužívání moci, mlčení a strachu. Skandál #MeToo ve Švédsku? Mladá švédská reportérka tomu nejdřív nechtěla věřit. Poté co si vyslechla několik svědectví, se rozhodla pátrat dál. Jejím cílem nebylo jen usvědčit Jeana-Clauda Arnaulta, francouzského fotografa a významnou osobnost švédské kultury, manžela známé básnířky Katariny Frostenson členky Švédské akademie. Manželé vedli známé kulturní centrum Fórum a také grantová podpora této soukromé instituce odhalila do očí bijící střet zájmů. Matildě Voss Gustavsson se podařilo přesvědčit oběti, aby promluvily. Jako v podobných případech se spisovatelky nebo umělkyně bály, že pokud Arnaulta obviní, nikdo jim neuvěří a budou mít zavřené dveře do kulturního světa. Reportážní kniha Klub představuje necenzurovaný portrét zákulisí švédského kulturního života, a především boje o moc a jejího zneužívání. Jedním z jejich projevů byl i Arnaultův pocit beztrestnosti při sexuálním násilí na ženách. Během čtení nás napadá – pokud se tohle stalo v rovnostářském Švédsku, jací kostlivci ve skříni čekají v jiných zemích?

Malí uprchlíci, malí vojáci, malí vězni lágrů. Děti v místech, kam nepatří. Ze všech zvěrstev války jsou tato nejhorší. Ochránit nejslabší, nenechat jim ublížit. To je pohled dospělých. Jak ale válku vnímají děti? Magdalena Grzebałkowska se rozhodla vypátrat pamětníky, kteří by jí dokázali vyprávět o tom, co zažili v době druhé světové války, když jim bylo pár let. V době, kdy by si měli hrát a chodit do školy. Místo toho se z nich stali sirotci, museli nahradit rodiče v péči o mladší sourozence, opustit svůj bezpečný domov, stanout po boku vojáků. Nebo zjistit, že jejich milující otec je zločinec a vrah, jako to pochopil Niklas Frank. Každé z dětí se muselo vyrovnat s nespravedlností a traumaty, překonat překážky, které by byly náročné i pro dospělého. Zkušená reportérka si zároveň dobře uvědomuje, že vzpomínka není historická pravda, a ukazuje na různých osudech, jak se osobní příběhy mohou lišit od skutečnosti. Někteří hrdinové jí sami vyprávějí několik verzí své „vojenky“. A možná že právě to je na knize nejzajímavější – citlivá, reportérská zpráva o tom, jak funguje lidská paměť v okamžiku, kdy se vám před očima zhroutil celý váš svět.

Bosí lidé vyskakují z lodí na španělské pláži a rychle prchají mezi překvapenými turisty. Afričtí migranti toužící dostat se do „naší“ Evropy. Gibraltarská úžina měří v nejužším místě asi patnáct kilometrů. Vzdálenost mezi dvěma kontinenty, islámem a křesťanstvím. Most, nebo zeď? Reportérka Aleksandra Lipczak s jazykovou bravurou prochází staletími španělských dějin tam a zpátky, potkává přitom středověké rytíře reconquisty, dnešní uprchlíky i arabské učence. Cesta po Andalusii nejspíš zpochybní vaše vnímání pravých evropských tradic a kořenů, silně ovlivněných islámskou kulturou. Pokud si správné Španělsko spojíte třeba s rýžovou paellou, pomeranči nebo sladkými churros, ani jedno byste tam před rokem 711 nenašli. Ale nejde jen o jídlo, islámská civilizace byla v době střetu s různými barbarskými kmeny, které vtrhly do Evropy, ta intelektuálně i umělecky vyspělejší. V turbulentní době dokázala uchovat antickou vzdělanost – její objevy v matematice, astronomii nebo lékařství, hloubku filozofie. Aby ji potom křesťanská království mohla znovu objevit. Vyvíjela by se bez tohoto „mostu“ evropská společnost stejně? Andalusie byla mnoho století malou laboratoří soužití různých náboženství a tradic, mezi nimiž se hranice občas rozplývaly a někdy zase bránily ohněm a mečem. Lajla znamená noc je reportáž, která pomáhá pochopit jednu ze zásadních otázek současnosti, vztah Evropy s muslimským a arabským světem. I když je často spletitý jako ornamenty córdobské mešity-katedrály. Kniha Lajla znamená noc vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Když nemáte na výběr, musíte zkusit i nemožné – dostat se přes Mexiko do Spojených států. Třeba budete mít štěstí a cestou vás jen okradou, ale nezabijí. Nebo neznásilní. Doma není na co čekat. Salvadorský novinář Óscar Martínez podnikl beznadějnou cestu mezi středoamerickými státy a USA několikrát. Bavil se s migranty i těmi, kdo jim pomáhají, nebo strážci zdi na hranicích. Potkával především strach: ten vyhnal lidi z jejich domovů. Strach z výpalného, strach z drogových kartelů, strach z bezvýchodné situace. A tak obyvatelé Guatemaly, Hondurasu nebo Salvadoru vyrazí pěšky pouští, a pokud se jim to podaří, naskočí na slavnou Bestii. Vlak, kde balancujete dnem a nocí na střeše a kromě pádu riskujete přepadení. Jenže tohle nebezpečí číhá všude, žádná cesta není bezpečná, protože kromě migrantů zajímavé také pašeráky drog. Násilí nikoho nepřekvapuje, o pár vraždách se ani nepíše v novinách. Na migrantech přece nesejde.

Není to žádná fata morgána – před očima se jim skutečně objevují obrysy vysněného ráje. Daleko za sebou nechávají československou bídu a vyrážejí za voláním svého srdce: do Sovětského svazu. Tři sta Slováků a Čechů nastoupilo 29. března 1925 v Žilině do vlaku, aby se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu do střední Asie. Byl mezi nimi i Amerikou zklamaný Štefan Dubček s manželkou a čtyřletým synem Alexandrem. Co je vyhnalo tak daleko? Především víra, že v Sovětském svazu zažijí to, co doma neznali – úctu k dělníkům a dostatek práce. V průběhu příštích sedmi let odešlo do dnešního Biškeku více než tisíc lidí z Československa a stvořili družstvo Interhelpo. Slovenský novinář Lukáš Onderčanin ve své historické reportáži Utopie v Leninově zahradě sleduje příběh československého družstva, které vzniklo v dalekém Kyrgyzstánu, aby pomohlo budovat Sovětský svaz. Ze střípků mnoha lidských osudů skládá poutavou mozaiku celé existence československé komuny pod štíty Ťan-šanu, která mezi lety 1925 a 1945 zažila těžké začátky, období rozkvětu, menší a větší vzpoury a nakonec definitivní rozpad. Je to kniha nejen o síle agitace, ale i skutečné moci nezničitelných snů. Kniha Utopie v Leninově zahradě vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.

Make Královec Czech Again! Co ale doopravdy víme o dějinách Kaliningradu? Donedávna to byl jen kus Ruska mezi Polskem a Litvou, dnes možná základna pro útok na Západ. Píše se nová kapitola kaliningradských dějin – stejně jako pruské kořeny překryla sovětizace. O Přemyslu Otakarovi II. mluví především Češi, nejslavnějším rodákem z Königsbergu je samozřejmě Immanuel Kant. I jeho pomník se ale setkal – jako připomínka německé minulosti – s vandalismem. Na druhou stranu kaliningradští Rusové neradi vidí, když se do enklávy stěhují lidé z Petrohradu nebo Moskvy. Ještě nedávná prostupnost hranic jim dávala pocit větší sounáležitosti s Evropou a určité výjimečnosti. Dnes však vidíme především taktické rakety Iskander rozmístěné na hranicích NATO. To všechno je Kaliningrad, jeden z klíčů k tomu, jak porozumět další části mozaiky zvané Ruska federace. Reportáž polské rusistky Pauliny Siegień vychází z jejích častých novinářských cest do Kaliningradu v době před covidem a ruskou invazí na Ukrajinu a fascinací komplikovanou historií města. Kniha vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Michaly Benešové.

Romantické představy o pirátech hoďte přes palubu. Nelidské zacházení s pracovníky rybářských lodí, drancování přírodního bohatství nebo pašování zbraní – zdá se, že nekonečný prostor mezinárodních vod schová všechno. Reportér The New York Times Ian Urbina se rozhodl trochu víc prozkoumat území, které tvoří tři čtvrtiny zemského povrchu. Výsledkem jeho pětiletého cestování křížem krážem po světě je nejen kniha reportáží The Outlaw Ocean, ale i stejnojmenná nezisková organizace rozkrývající bezpráví v mořích a oceánech. Investigativní novinář strávil týdny na lodích ekologických organizací, které stíhají lovce velryb. Zažil bezčasí dlouhých plaveb i nebezpečné střety s piráty. Mluvil s lidmi nasazujícími vlastní život při vysvobozování novodobých otroků v rybářském průmyslu. Upozorňoval na luxusní mnohapatrové jachty s bazény vypouštějící všechny odpady přímo do oceánu. Přesto se v jeho reportážích objevují i okamžiky okouzlení divokou krásou živlu, který lidé nikdy nedokáží zkrotit – a bohužel ani ochránit.