Prokletí reportéři

Země zaslíbená – ale komu? Západní břeh řeky Jordán měl podle dohod z Osla tvořit součást území pod Palestinskou národní správou. Izrael ale začal podporovat vznik osad, které spolu s hlídkujícími vojáky omezují a vytlačují palestinské obyvatele a zásadně proměňují krajinu. Zelené kopce zalévá beton. Pak vyrůstá zeď. To se odehrává před našima očima během sedmi vycházek nejznámějšího palestinského spisovatele Raje Shehadeha, které uskutečnil během třicet let. Za svou knihu získal prestižní britskou Orwellovu cenu. Na první z nich se vydal na konci sedmdesátých let a tehdy ještě procházel divokou krajinou, kde jako by se teprve včera odehrály příběhy známé z Bible. Shehadeh kopce kolem Rámalláhu, kde se narodil a žije, velmi dobře zná. Stejně jako krajinu kolem Mrtvého moře. A jako právník a lidskoprávní aktivista poznal za desítky let zblízka i bezpráví izraelského osadnictví na Západním břehu. Nehraje na emoce, popisuje, co vidí, a drží se faktů. Každá vycházka nás vede konkrétními místy a postupně také palestinskou historií spojenou i s osudem Shehadehovy rodiny, která musela utéct z Jaffy a usídlila se na Západním břehu. Jedinečnost této knihy spočívá i v časosběrné metodě, kdy autorovýma očima sledujeme, co se stalo s dříve téměř netknutou přírodou, a zároveň si uvědomujeme důsledky politických rozhodnutí v palestinsko-izraelském sporu. Spolu se Shehadehem procházíme nejen mezi typickými kopci, kolem pramenů a vádí nebo zbytků starého osídlení, ale také skrze vesnice a předměstí, kolem nově vybudované zdi a izraelských osad. Tam, kde se obyvatelé palestinských vsí bojí pouštět děti samotné nebo sklízet své olivy. Občas autora někdo doprovází, jindy se dává do řeči s osadníkem, nejčastěji se stává objektem úřednické a vojenské šikany, jednou dokonce cílem neznámých střelců. Psaní, jak sám konstatuje, mu pomáhá nezahořknout. Vycházky Palestinou patří k Shehadehovým nejznámějším textům a vyšly v několika doplněných vydáních. Jedinečným způsobem se v nich mísí autorův talent pozorovatele, který dokáže zachytit kouzlo krajiny z pohledu téměř archetypálního poutníka, a drastická realita území, na němž se na svých vycházkách pohybuje. Kniha vychází v překladu Jana Škroba v edici Prokletí reportéři.

Zločin a trest v reportážním vydání. Příběh osmnáctileté dívky odsouzené na doživotí za podíl na brutální vraždě. Oběť, kterou si vyhlédli s kamarády, byla jen o pár let starší. Sledujeme rekonstrukci činu, vyšetřování a mediální hon, a přitom přemýšlíme o hranicích spravedlnosti a možnosti odpuštění. Wojciech Tochman jako vždy přichází až poté, kdy emoce opadly a bulvární novináři ztratili zájem. Zadává obtížné, snad i provokativní otázky. Je pro nás vražedkyně stále tak nebezpečná, aby musela být za mřížemi? Proč se média soustředila především na dívku, kterou nazvala „bestií“, ačkoli na rozdíl od dvou mladíků nezadala ani jednu ránu? Jakou funkci má pro společnost doživotní odnětí svobody? Strašné zločiny a násilí nás provázejí odnepaměti, tresty se ale měnily. Odrážejí různé způsoby, jak se vyrovnat s nejhorším ze všech přestupků proti lidskému řadu: zabitím jiného člověka. V duchu prastarého přísloví „oko za oko, zub za zub“ se můžeme snažit odstrašit další vrahy. Postupně jsme začali přemýšlet o trestu jako nástroji, jak jedince změnit, převychovat. Pokud se nerozhodneme, že je někdo nenapravitelný. Trest smrti se změnil na doživotí, ale vychází stále z přesvědčení o schopnosti soudu určit, kde leží křehká hranice mezi nadějí na nápravu a rozhodnutím o definitivním zavržení. Tochman nechce vraždu ospravedlňovat. Klade ale nepříjemnou otázku: co proces vypovídá o naší společnosti? Vidíme bulvární zájem o detaily zločinu, ale malou snahu hledat skutečné příčiny chování dětí, které se staly vrahy. Soud, který se nechává ovlivnit předsudky i touhou jednoho člověka po odplatě. Kdy se shodneme na tom, že vražedkyně byla už dostatečně potrestána? Pokud svého činu lituje, přiznala svou vinu – dáme jí možnost, aby se naučila žít mimo vězení, kde strávila pětadvacet let?

Nezbytný reportážní průvodce pro cestu k Baltu, ale i kousek za polsko-českou hranici. Vyprávění o komplikovaném poválečném vztahu k nové zemi i vlastní identitě, které jako bychom znali z českých Sudet. Zbigniew Rokita klade desítky let nevyřčené otázky. Jeden tah perem posunul poválečné Polsko o dvě stě kilometrů na západ. To pero držel v ruce Stalin a ta země patřila předtím k německé Říši. Bývalá polská území na východě se zase stala součástí Sovětského svazu. Hranice se posunula, lidé jí museli následovat – Němci i Poláci. Ti druzí se najednou se ocitli v domech, kde třeba ještě někdo měl uvařený oběd na stole. Na stěnách visely fotky cizí rodiny. A architektura měla jiný ráz. Všude ty červené cihly. Jak dlouho ale ta hranice vydrží? To nikdo nevěděl a je těžké zabydlovat se v provizoriu, když navíc komunistická propaganda nelení a přichází s hesly o znovuzískaných územích, příběhy o dávných králích a jejich nárocích. Ještě komplikovanější je situace ve Slezsku, kde byly národnostní hranice mnohem méně ostré. Ve škole posloucháte o polském boji za svobodu proti německému útlaku, ale váš dědeček třeba musel narukovat do wehrmachtu a babička mluvila jazykem, který měl nejblíž k němčině. Jak se v tom vyznat? Pokud se vydáváte do hanzovního Gdaňsku, přístavního Štětína, na dlouhé písečné baltské pláže nebo objevujete dolnoslezská městečka a postindustriální Katovice, přibalte si knihu polského reportéra Zbigniewa Rokity, rodáka ze slezských Glivic. Pochopíte, v čem se liší tato část Polska od toho centrálního. Pochopíte odlišnost Odřanie a Vislanie – protože tyhle dvě řeky, Odra a Visla, symbolicky oddělují dvě země v jedné. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Jaká je souvislost mezi rajčatovým protlakem, tuňákem, sójou a vepřovým masem? V současné době se z těchto potravin staly komodity – jejich hodnotou není kvalita, ale schopnost generovat zisk nadnárodních kobylkových společností. V této globální hře prohráváme my všichni a planeta, kde žijeme. Drancování přírody, nesmyslné převážení potravin tisíce kilometrů, špatně placení, strádající dělníci, nejčastěji uprchlíci, rozklad lokálních společností a zamořování půdy a vody – tak můžeme shrnout realitu průmyslu, který teoreticky vznikl proto, aby nás nakrmil. Ve skutečnosti ale kvalita jídla klesá a stoupají pouze zisky majitelů několika společností. Italský novinář Stefano Liberti mnoho let jezdí po celém světě a sleduje fungování globálního trhu – dlouhou dobu strávil mezi migranty na cestě mezi Afrikou a Evropou, psal a točil o uprchlících, malých farmářích přicházejících o půdu i zdroje obživy, naposledy se vrátil do Itálie a věnoval knihu důsledkům klimatické krize. Vládci jídla nejsou radostné čtení, ačkoli nám Liberti ukazuje i pozitivní příklady – třeba farmy, kde se snaží chovat prasata tak, aby zažila pohyb venku a měla důstojný život, neúnavné aktivisty bojující proti Goliášům. Zároveň se ale ptá, zda jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za „šťastné maso“ víc. Jestli je bohatá společnost ochotná se omezovat, když své problémy vyvezla jinam. Možná ano – když se jí ty problémy začnou vracet domů. Majetnější Evropané dnes rádi nakupují na farmářských trzích, ale byli to právě oni, kdo na začátku přesunul výrobu do zemí, kde je práce levnější a nehledí se na ekologické důsledky. Velkou roli v potravinovém průmyslu, stejně jako v řadě jiných odvětví, dnes hraje Čína. Na celém světě je ale proces podobný: malí farmáři nemají možnost vzdorovat velkým firmám. Liberti říká – za chvíli nám dojde prostor. Kobylkovým společnostem na tom nezáleží. Reportáž Vládci jídla vychází v překladu Pavly Přívozníkové v edici Prokletí reportéři.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Kam až může zavést společnost nenávist? Střelba u baru Tepláreň nebyla činem jednoho radikalizovaného mladíka, prostor pro ni otevírá hate speech kolem nás: řeč veřejné debaty, projevy politiků, komentáře na sociálních sítích. Reportáž Marka Hudce je velmi osobní text, který ukazuje, jak děsivé důsledky má hledání jakéhokoliv „společného nepřítele“. Matúš Horváth a Juraj Vankulič zavraždění 12. října 2022 v Zámocké ulici jsou bohužel jen další z mnoha lidí, kteří zaplatili životem za zcela přirozenou věc – chtěli si vybrat, koho budou milovat, a kým by chtěli být. Marek Hudec rekonstruuje na základě mnoha rozhovorů se svědky i blízkými obětí události oné děsivé noci i to, co jí předcházelo. Život obou obětí, jejich rodiny a přátel. A šok, jímž prošli oni i celá společnost. Poskytuje nám zároveň mnohem širší kontext: zavede nás do prostředí slovenské LGBTQ+ komunity, mezi aktivisty i do nedávné minulosti, kdy se homosexualita v Československu léčila jako nemoc. Sledujeme opakující se příběhy plné netolerance, bezdůvodné nenávisti, pronásledování nebo i obyčejné lhostejnosti. Je z nich zřejmé, nakolik za vývoj ve společnosti nese odpovědnost každý z nás. Vidíme, jak jednoduše se mohou agresivní slova měnit v činy. A jakou cenu mají empatická gesta jako to Zuzany Čaputové: objetí majitele baru Tepláreň Romana Samotného, jímž vyjádřila své zoufalství i podporu. Kniha Spoušť vychází v překladu Michala Lebdušky v edici Prokletí reportéři.

Nejsevernější osídlená oblast Grónska. Pár desítek obyvatel, kteří dokáží přežívat v drsných podmínkách. Jejich počet stále klesá. Zato stoupá počet novinářů, kteří sem jezdí sledovat globální oteplování a tání ledovce. Ovšem pro Ilonu Wiśniewskou je sever domov i hlavní reportérské téma, kterému už věnovala několik knih. Teď se na tři měsíce vydala do grónských osad Siorapaluk a Qaanaaq, kam je v zimě možné se dostat jen letadlem a v létě dvakrát přijede loď se zásobami. Přežití zajišťuje lov medvědů a tuleňů – na tom nic nezměnilo ani to, že nejseverněji sídlící původní obyvatelé, Inuité, čelili stejnému tlaku jako další podobná společenství na celém světě. Ačkoli se od nich dobyvatelé pólu učili, jak fungovat v ledové zemi, pro jejich odlišné zvyky a myšlenkový svět měli málo pochopení. Grónsko je součástí Dánského království a probíhaly i asimilační pokusy udělat z místních dětí „malé Dány“. V posledních desetiletích letech je země stále nezávislejší, ale řada problémů se táhne z minulosti až dodnes. Ilona Wiśniewska, která do grónských osad jezdí s otevřeností a pokorou, dokázala do místní komunity zapadnout a popsat běžný život a starosti – i mihotání hvězd na sněhu. Za reportáž Mihotání. Na konci Grónska, která nyní vychází česky v překladu Michaly Benešové v edici Prokletí reportéři, získala Wiśniewska prestižní cenu Grand Press, je také laureátkou Ceny Teresy Torańské nebo ocenění Žena roku.

Afghánistán? To je džihád, šaría, opium a divoké konopí. Ano, takové jsou stereotypy. A teď si představte například islámskou feministku. Že je to nemožné? Vůbec ne. I taková je jedna z mnohých tváří Afghánistánu, který jsme důvěrně poznali díky skvělé norské reportérce Asne Seierstad. Ve své nejnovější knize se znovu vrací na místo činu a zkoumá, co se s touto zemí stalo po odchodu Američanů. Nejdříve se Afghánistán střetl se Sovětským svazem, poté ho ničily vnitřní spory a občanská válka, pak nastoupila tvrdá ruka islamistů a nakonec ještě válka s USA. Jak v těchto bouřlivých desetiletích žili obyčejní lidé? Ve své nejnovější knize Afghánci se populární norská reportérka Asne Seierstad vrací do Afghánistánu dvacet let poté, co napsala fenomenální knihu Knihkupec z Kábulu. Vypráví nám příběhy těch, kteří museli před Talibánem utéct, i těch, kteří v Afganistánu zůstali. Kniha je intimním portrétem tří lidí s různými osudy a jejich rodin, přátel a známých – a je také příběhem země v nekonečném boji. Džamíla odmítla osud, který jí byl předurčen a i přes tělesné postižení a nepřízeň okolí vystudovala, bojovala za práva žen a zkusila změnit směřování své země. Bašírův život odjakživa ovládala touha bojovat. I přes své mládí se zapojil do války a vyznamenal se v mnoha akcích namířených proti „bezvěrcům“. Arianu Talibán nezajímal. Škola, vzdělání a nové vědomosti byly její celý svět. A ještě Justin Bieber. I přesto, že jí Talibán zkřížil životní plány, nikdy se nevzdala naděje na změnu. Na živých příbězích svých hrdinů a hrdinek nám Asne Seierstad ukazuje nejen moderní dějiny Afghánistánu a klikaté osudy jeho občanů a občanek, ale také strašlivě rychlý nástup tálibánské diktatury po odchodu Američanů v roce 2021. Asne Seierstad necouvá před těžkými tématy. Dokázalo to nejen knihou Jeden z nás, v níž se pokouší uchopit osobnost masového vraha Anderse Breivika, ale i knihami, v nichž zkoumá minulost a přítomnost Afghánistánu. Její nejnovější reportáž Afghánci je dalším pozoruhodným dílkem této skládačky, který nám snad naznačí, jaká může být afghánská budoucnost. Kniha Asne Seierstad Afghánci vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Evy Keckové.

Vzepřít se Rusku, bránit své území a nezávislost – na to Čečensko krutě doplatilo. A Západ tehdy mlčel, protože se nechal od Vladimira Putina přesvědčit o tom, že Čečenci jsou teroristé a vyhlazovací válka je nutností. Teď znovu vidíme masové hroby, zničená města, mučení a znásilňování. Ale Ukrajina zatím bojuje. A na ukrajinské straně bojují i ti Čečenci, kteří nechtějí připustit, že by jejich národ měl reprezentovat Putinův sluha Ramzan Kadyrov. Reportérka Irena Brežná, která sledovala čečenskou válku zblízka a rozhodla se, že někdo musí vyslechnout oběti a snažit se předat zprávu dál. Reportáže Ireny Brežné přináší svědectví o čečenském utrpení, ale také lhostejnosti západních zemí a senzacechtivosti médií. Slovenská exulantka své texty publikovala v nejprestižnějších německých a švýcarských médiích, přesto trvalo mnoho dalších let, než evropští politici pochopili, že ruská strategie se nemění. Texty Ireny Brežné jsou také jedinečné v tom, že vnáší do reportáží ženskou perspektivu, citlivost. Díky tomu ji mezi sebe přijaly Čečenky a skutečně se dozvěděla, co prožívají a jak vnímají válku, která jim zničila domovy a rodiny.

Romantické představy o pirátech hoďte přes palubu. Nelidské zacházení s pracovníky rybářských lodí, drancování přírodního bohatství nebo pašování zbraní – zdá se, že nekonečný prostor mezinárodních vod schová všechno. Reportér The New York Times Ian Urbina se rozhodl trochu víc prozkoumat území, které tvoří tři čtvrtiny zemského povrchu. Výsledkem jeho pětiletého cestování křížem krážem po světě je nejen kniha reportáží The Outlaw Ocean, ale i stejnojmenná nezisková organizace rozkrývající bezpráví v mořích a oceánech. Investigativní novinář strávil týdny na lodích ekologických organizací, které stíhají lovce velryb. Zažil bezčasí dlouhých plaveb i nebezpečné střety s piráty. Mluvil s lidmi nasazujícími vlastní život při vysvobozování novodobých otroků v rybářském průmyslu. Upozorňoval na luxusní mnohapatrové jachty s bazény vypouštějící všechny odpady přímo do oceánu. Přesto se v jeho reportážích objevují i okamžiky okouzlení divokou krásou živlu, který lidé nikdy nedokáží zkrotit – a bohužel ani ochránit.

Make Královec Czech Again! Co ale doopravdy víme o dějinách Kaliningradu? Donedávna to byl jen kus Ruska mezi Polskem a Litvou, dnes možná základna pro útok na Západ. Píše se nová kapitola kaliningradských dějin – stejně jako pruské kořeny překryla sovětizace. O Přemyslu Otakarovi II. mluví především Češi, nejslavnějším rodákem z Königsbergu je samozřejmě Immanuel Kant. I jeho pomník se ale setkal – jako připomínka německé minulosti – s vandalismem. Na druhou stranu kaliningradští Rusové neradi vidí, když se do enklávy stěhují lidé z Petrohradu nebo Moskvy. Ještě nedávná prostupnost hranic jim dávala pocit větší sounáležitosti s Evropou a určité výjimečnosti. Dnes však vidíme především taktické rakety Iskander rozmístěné na hranicích NATO. To všechno je Kaliningrad, jeden z klíčů k tomu, jak porozumět další části mozaiky zvané Ruska federace. Reportáž polské rusistky Pauliny Siegień vychází z jejích častých novinářských cest do Kaliningradu v době před covidem a ruskou invazí na Ukrajinu a fascinací komplikovanou historií města. Kniha vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Michaly Benešové.

Není to žádná fata morgána – před očima se jim skutečně objevují obrysy vysněného ráje. Daleko za sebou nechávají československou bídu a vyrážejí za voláním svého srdce: do Sovětského svazu. Tři sta Slováků a Čechů nastoupilo 29. března 1925 v Žilině do vlaku, aby se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu do střední Asie. Byl mezi nimi i Amerikou zklamaný Štefan Dubček s manželkou a čtyřletým synem Alexandrem. Co je vyhnalo tak daleko? Především víra, že v Sovětském svazu zažijí to, co doma neznali – úctu k dělníkům a dostatek práce. V průběhu příštích sedmi let odešlo do dnešního Biškeku více než tisíc lidí z Československa a stvořili družstvo Interhelpo. Slovenský novinář Lukáš Onderčanin ve své historické reportáži Utopie v Leninově zahradě sleduje příběh československého družstva, které vzniklo v dalekém Kyrgyzstánu, aby pomohlo budovat Sovětský svaz. Ze střípků mnoha lidských osudů skládá poutavou mozaiku celé existence československé komuny pod štíty Ťan-šanu, která mezi lety 1925 a 1945 zažila těžké začátky, období rozkvětu, menší a větší vzpoury a nakonec definitivní rozpad. Je to kniha nejen o síle agitace, ale i skutečné moci nezničitelných snů. Kniha Utopie v Leninově zahradě vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.

Když nemáte na výběr, musíte zkusit i nemožné – dostat se přes Mexiko do Spojených států. Třeba budete mít štěstí a cestou vás jen okradou, ale nezabijí. Nebo neznásilní. Doma není na co čekat. Salvadorský novinář Óscar Martínez podnikl beznadějnou cestu mezi středoamerickými státy a USA několikrát. Bavil se s migranty i těmi, kdo jim pomáhají, nebo strážci zdi na hranicích. Potkával především strach: ten vyhnal lidi z jejich domovů. Strach z výpalného, strach z drogových kartelů, strach z bezvýchodné situace. A tak obyvatelé Guatemaly, Hondurasu nebo Salvadoru vyrazí pěšky pouští, a pokud se jim to podaří, naskočí na slavnou Bestii. Vlak, kde balancujete dnem a nocí na střeše a kromě pádu riskujete přepadení. Jenže tohle nebezpečí číhá všude, žádná cesta není bezpečná, protože kromě migrantů zajímavé také pašeráky drog. Násilí nikoho nepřekvapuje, o pár vraždách se ani nepíše v novinách. Na migrantech přece nesejde.

Bosí lidé vyskakují z lodí na španělské pláži a rychle prchají mezi překvapenými turisty. Afričtí migranti toužící dostat se do „naší“ Evropy. Gibraltarská úžina měří v nejužším místě asi patnáct kilometrů. Vzdálenost mezi dvěma kontinenty, islámem a křesťanstvím. Most, nebo zeď? Reportérka Aleksandra Lipczak s jazykovou bravurou prochází staletími španělských dějin tam a zpátky, potkává přitom středověké rytíře reconquisty, dnešní uprchlíky i arabské učence. Cesta po Andalusii nejspíš zpochybní vaše vnímání pravých evropských tradic a kořenů, silně ovlivněných islámskou kulturou. Pokud si správné Španělsko spojíte třeba s rýžovou paellou, pomeranči nebo sladkými churros, ani jedno byste tam před rokem 711 nenašli. Ale nejde jen o jídlo, islámská civilizace byla v době střetu s různými barbarskými kmeny, které vtrhly do Evropy, ta intelektuálně i umělecky vyspělejší. V turbulentní době dokázala uchovat antickou vzdělanost – její objevy v matematice, astronomii nebo lékařství, hloubku filozofie. Aby ji potom křesťanská království mohla znovu objevit. Vyvíjela by se bez tohoto „mostu“ evropská společnost stejně? Andalusie byla mnoho století malou laboratoří soužití různých náboženství a tradic, mezi nimiž se hranice občas rozplývaly a někdy zase bránily ohněm a mečem. Lajla znamená noc je reportáž, která pomáhá pochopit jednu ze zásadních otázek současnosti, vztah Evropy s muslimským a arabským světem. I když je často spletitý jako ornamenty córdobské mešity-katedrály. Kniha Lajla znamená noc vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Malí uprchlíci, malí vojáci, malí vězni lágrů. Děti v místech, kam nepatří. Ze všech zvěrstev války jsou tato nejhorší. Ochránit nejslabší, nenechat jim ublížit. To je pohled dospělých. Jak ale válku vnímají děti? Magdalena Grzebałkowska se rozhodla vypátrat pamětníky, kteří by jí dokázali vyprávět o tom, co zažili v době druhé světové války, když jim bylo pár let. V době, kdy by si měli hrát a chodit do školy. Místo toho se z nich stali sirotci, museli nahradit rodiče v péči o mladší sourozence, opustit svůj bezpečný domov, stanout po boku vojáků. Nebo zjistit, že jejich milující otec je zločinec a vrah, jako to pochopil Niklas Frank. Každé z dětí se muselo vyrovnat s nespravedlností a traumaty, překonat překážky, které by byly náročné i pro dospělého. Zkušená reportérka si zároveň dobře uvědomuje, že vzpomínka není historická pravda, a ukazuje na různých osudech, jak se osobní příběhy mohou lišit od skutečnosti. Někteří hrdinové jí sami vyprávějí několik verzí své „vojenky“. A možná že právě to je na knize nejzajímavější – citlivá, reportérská zpráva o tom, jak funguje lidská paměť v okamžiku, kdy se vám před očima zhroutil celý váš svět.

Poprvé po sedmdesáti pěti letech se v roce 2018 neudělovala Nobelova cena za literaturu. Důvodem bylo sexuální násilí a jeho krytí v kruzích blízkých Švédské akademii. Odhalily ho investigativní reportáže Matildy Voss Gustavsson – právě z nich vychází i kniha Klub, příběh o zneužívání moci, mlčení a strachu. Skandál #MeToo ve Švédsku? Mladá švédská reportérka tomu nejdřív nechtěla věřit. Poté co si vyslechla několik svědectví, se rozhodla pátrat dál. Jejím cílem nebylo jen usvědčit Jeana-Clauda Arnaulta, francouzského fotografa a významnou osobnost švédské kultury, manžela známé básnířky Katariny Frostenson členky Švédské akademie. Manželé vedli známé kulturní centrum Fórum a také grantová podpora této soukromé instituce odhalila do očí bijící střet zájmů. Matildě Voss Gustavsson se podařilo přesvědčit oběti, aby promluvily. Jako v podobných případech se spisovatelky nebo umělkyně bály, že pokud Arnaulta obviní, nikdo jim neuvěří a budou mít zavřené dveře do kulturního světa. Reportážní kniha Klub představuje necenzurovaný portrét zákulisí švédského kulturního života, a především boje o moc a jejího zneužívání. Jedním z jejich projevů byl i Arnaultův pocit beztrestnosti při sexuálním násilí na ženách. Během čtení nás napadá – pokud se tohle stalo v rovnostářském Švédsku, jací kostlivci ve skříni čekají v jiných zemích?