Smrti se smát

Myslíte si, že po smrti dojdete klidu? Ne, když budete mít smůlu. Já ji měla. Překvapivě. Místo odpočinku jsem se dočkala bandy vyšinutých smrtek, které si svůj čas mezi sbíráním duší krátí vztahovými peripetiemi, za něž by se nemuseli stydět ani hrdinové telenovel, dramatů, tragédií a tragikomedií všeho ražení. Abych se v posmrtném životě nenudila, začaly se mi rozvíjet schopnosti, se kterými se musím nějak vypořádat. A jak je u mě zvykem, rozhodně to nedělám s grácií. Takže vítejte v Ruinách, domově Smrťáků. Jsem Ema a budu vaše průvodkyně.

Zavítejte do Ruin, domova smrtek, kde je život překvapivě skoro normální — jen s trochou více papírování a vztahových dramat, než by si kdokoliv přál. V rámci druhého roku v naší posmrtné komunitě vás čekají rovnou dvě průvodkyně. Emu, první průvodkyni, už znáte. A kdo jsem já? Anna, smrťácká empatička, která se po všem, co prožila, mužům raději vyhýbá. Jenže letos jsem se rozhodla, že přestanu utíkat. Samozřejmě, že v ten okamžik se musel objevit někdo, kdo mé odhodlání začal brát jako výzvu. A abych se náhodou nenudila, někdo mě proklel. Proč mi to taky dělat jednoduché, že?

Zavítejte do Ruin, domova smrťáků, a prožijte jeden rok v naší společnosti. Když jsem zemřela a stala se smrtkou, nebyla jsem z toho tak nadšená, jak si vy smrtelníci většinou myslíte. Přesto jsem si dala předsevzetí, že každý den najdu něco, co mi udělá radost. Obvykle mi to šlo skvěle. Jenže pak vyplaval na povrch můj děs z vody a všechno kolem začalo šednout. Proto jsem se rozhodla svému strachu postavit čelem. Můj „neživot“ se však ještě víc zkomplikoval v okamžiku, kdy mě u bazénu začal pozorovat pár ocelově šedých očí. Očí, které viděly víc, než bych si přála. Bohužel tohle byl letos můj nejmenší problém. Náš poklidný život v Ruinách narušila podivná série vražd.