Admirál

Malá panda rozpráva svojej mamičke o živote vo voľnej prírode a rezerváciách v okolí Sečuánu v Číne... Když jsem byla jesťě moc malá holka, slyšela jsem jednou vyprávění o medvídkovi, kterému říkají "Velká panda". "Mami řekni mi něco o těch černob ílých chlupáčích!" Tenkrát moc literatury nebylo, ale přesto mi maminka sehnala někde v antikvariátu odrbanou starou knížku, kde bylo i malé vyprávění o těchto černobílých krasavcích. Mám ji dodnes. "Jsou to nejohrozenější a nejdražší zvířatka na z emi," řekla mi tenkrát. "Chtěla bych je někdy vidět živé, ale tam kde žijí..." "To se musíš v životě hodně a hodně snažit, přát si to, jít si za svým cílem a třeba se ti to jednou podaří." "Mám si to přát od Ježíška?" "Ne," Odpověděla. "Mami, mys líš, že je Bůh?" "Víš, určitě je, ale každý má svého Boha v sobě." "A v co věříš ty, mami?" "Já věřím v přírodu, ta je pro mne Bohem s tím největším nebeským královstvím, které patří všem hodným lidem a všem hodným zvířatkům. Je to věčné královstv í, ve kterém se naumírá, naopak. Když si na toho, koho už nemáš, vzpomeneš, vždy se k tobě ve snu vrátí, a tak tě vlastně bude pořád všude a všude doprovázet..." V tom království je už má maminka osm let. A já se právě vracím z Číny, ze Sečuánu, z d aleké země divokých pand. Dívam se z letadla z výšky 10 kilometrů, ale to její království nikde nevidím. Je asi ještě hodně a hodně daleko. Tak jestli je, tak tě tam zdravím, mami, a chci ti jen říct, tuhle knížku jsem napsala všem hodným lidem a zví řatkům tady na zemi a také pro Tebe...

Malá panda rozpráva svojej mamičke o živote vo voľnej prírode a rezerváciách v okolí Sečuánu v Číne... Když jsem byla jesťě moc malá holka, slyšela jsem jednou vyprávění o medvídkovi, kterému říkají "Velká panda". "Mami řekni mi něco o těch černob ílých chlupáčích!" Tenkrát moc literatury nebylo, ale přesto mi maminka sehnala někde v antikvariátu odrbanou starou knížku, kde bylo i malé vyprávění o těchto černobílých krasavcích. Mám ji dodnes. "Jsou to nejohrozenější a nejdražší zvířatka na z emi," řekla mi tenkrát. "Chtěla bych je někdy vidět živé, ale tam kde žijí..." "To se musíš v životě hodně a hodně snažit, přát si to, jít si za svým cílem a třeba se ti to jednou podaří." "Mám si to přát od Ježíška?" "Ne," Odpověděla. "Mami, mys líš, že je Bůh?" "Víš, určitě je, ale každý má svého Boha v sobě." "A v co věříš ty, mami?" "Já věřím v přírodu, ta je pro mne Bohem s tím největším nebeským královstvím, které patří všem hodným lidem a všem hodným zvířatkům. Je to věčné královstv í, ve kterém se naumírá, naopak. Když si na toho, koho už nemáš, vzpomeneš, vždy se k tobě ve snu vrátí, a tak tě vlastně bude pořád všude a všude doprovázet..." V tom království je už má maminka osm let. A já se právě vracím z Číny, ze Sečuánu, z d aleké země divokých pand. Dívam se z letadla z výšky 10 kilometrů, ale to její království nikde nevidím. Je asi ještě hodně a hodně daleko. Tak jestli je, tak tě tam zdravím, mami, a chci ti jen říct, tuhle knížku jsem napsala všem hodným lidem a zví řatkům tady na zemi a také pro Tebe...