Centrum pro dokumentaci totalitních režimů
vydavateľstvo
Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace
Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (19681989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu politika a umění. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost.
Autor v ní klade celou řadu otázek. Například jak komunistický režim institucionálně definoval zakázané výtvarné umění? Podle jakých kritérií represivní složky určovaly co a koho zakazovat, střežit a hlídat? Jak se samotné umělecké instituce, například výtvarné školy podílely na potlačování umělecké novosti a individualismu? Jakým způsobem obchodoval komunistický režim se zakázaným uměním? Dotýká se i tabuizované otázky, jak důležitou roli hráli sami výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií.
Kniha se v rámci teoretické diference mezi textem a obrazem, mezi skripturální a skulpturální kulturou snaží v závěru vysvětlit jednu normalizační výtvarnou záhadu: Proč se komunistickému režimu nepodařilo potlačit žádný západní umělecký směr s výjimkou jediného, u něhož je předpoklad vytváření ženské umělecké subjektivity a identity?
Vypredané
12,28 €
12,93 €
Město a jeho symboly
Město je protnutím časoprostoru, je přeplněné symboly. Je to prostor historie, státní, regionální i lokální paměti. A protože je místem přebývání lidí, je jeho symbolika stále oživována setkáváním na významných místech, připomínkou slavných i tragických událostí, dny měst i tradičními jarmarky, uměleckými výstavami, stavěním pomníků a soch významným rodákům. Dnešní doba přeje i méně starobylým kreativnějším slavnostem, které jsou ovšem také ve znamení antropologických konstant. Tato publikace přináší několik podnětů religionistických, historických a umělecko-historických, které mapují symboliku městské kultury a její atmosféru v dějinné perspektivě. A protože vznikla na základě kurzu pro studenty na Masarykově univerzitě, nemůže být divu, že tři z příspěvků se týkají Brna a jeho symbolické tváře. Čtenáři této knihy budou možná překvapeni, kolik podnětných a aktuálních symbolických předmětů, ale i symbolických jednání je možné najít v síti městských staveb, institucí a rozmanitých lidských vztahů.
Vypredané
11,12 €
11,70 €
Fuck the System
Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém. Studie vychází z výzvy a dobového sloganu FUCK THE SYSTEM, který se stal součástí slovníku kontrakultury. Navrací se k původní definici kontrakultury jako nové senzibility, zdůrazňuje kontrakulturní důležitost vědění posvátné přítomnosti a klade i kritickou otázku Co se stalo s kontrakulturou po roce 1989?. Esej klade důraz na důležitou diferenci mezi kulturou a systémem, respektive vychází z teze, že politika identity ve střední Evropě se tradičně odvozuje od kultury, na rozdíl například od Ruska, kde se klade důraz na identity systémových prvků abstraktního celku.
Kataklyzma
Koncem minulého století přinesla západní historiografie poznatky, podle kterých samotní zakladatelé marxistického komunismu v rámci své historicko-společenské eugeniky tvrdili, že existuje „etnický odpad“ či „produkt zmateného vývoje“, kterým měli být například kontrarevoluční Češi „postrádající historické vědomí“, Baskové, Bretonci, skotští Gaelové nebo jižní Slované; společným osudem takových národů musí být „úplné vyhlazení“ v revolučním holokaustu.
Když prezident Vladimir Putin 24. února 2022 vyhlásil válku Ukrajině, opakovaně se odvolával na „tragický“ rozpad marxistického Sovětského svazu a podobným způsobem poukazoval na produkty „zmateného postsovětského vývoje“, jako jsou pobaltské státy, a zejména Ukrajina. Po celé 20. století ovlivňovalo sovětské Rusko svou velkou levicovou epistémou, založenou na spojení různých směrů a výkladů marxistického učení, takřka celý svět a v rámci historicko-společenské eugeniky periodicky zkoušelo marxismus „jinak“ – od leninismu přes trockismus a stalinismus až po Gorbačovovu přestavbu komunistického systému. Toto výjimečné epistémické postavení však definitivně skončilo s rozpadem Sovětského svazu a jako reakce na tuto ztrátu se zrodila nová epistéma.
Tato esej osvětluje zrod nové kataklyzmatické epistémy prostřednictvím teoretického zpracování postmarxistického populismu, který se opírá o budování lidové subjektivity na základě diskursivního produkování tendenčně prázdných signifikantů, vztahujících se k populistickému „jménu vůdce“. Putin jako postsovětský „vůdce“ celému světu předvedl, že už není nutné explicitně odkazovat k 19. století, například k Marxovi. Už není nutné se přímo identifikovat s Leninem, Stalinem či se Sovětským svazem, stačí vše reprezentovat v postmarxistickém „čistém bytí systému“ a jeho moci. Stačí vykonstruovat nepřítele, v tomto případě Západ jako „říši zla“, odkázat se na politické a vojenské vítězství Ruska ve 20. století (tedy na Lenina a Stalina) a oživit ho gestem prázdného signifikantu, který se vyznačuje diskursivní chudobou populistických symbolů, a to nejen jde-li o pojmy, jako „denacifikace“ nebo „fašismus“.
Kniha zároveň obsahuje i kritickou analýzu současné postmarxistické historické snahy v Čechách, hledající utopistické spojení mezi marxistickým Hnutím revoluční mládeže Petra Uhla a kontrakulturou undergroundu.