Clinamen

Povídkový triptych Eduarda Vacka o deviantech, deprivantech a vůbec podivných lidech s různými úchylkami uzavírá třetí díl s názvem: „S devianty na věčné časy.“ Předcházely ho dvě knihy: „Mí devianti mi rozumějí“ a „Rozumím svým deviantům“. Autor nás ve svých příbězích provází ložnicemi, swingerskluby, hospodami, redakcemi, ale také parlamentem a dalšími pracovišti a místy, naposledy také dokonce generálním ředitelstvím Vězeňské služby, kde si různí devianti realizují své představy, které jim jejich naplnění dopřává pocity extáze, seberealizace, či podivné harmonie. U některých povídek zaváháme, zda jde o skutečné příběhy (snad dokonce prožité samotným autorem) nebo o čirou tvůrčí fantazii, která často přesahuje obrazotvornost všedních dnů. Jinde však jde zřejmě o téměř stenografický záznam skutečného děje. V humorném, někdy tragikomickém díle převládá všudypřítomný, často obskurní sex jako hlavní motivace jednání hrdinů jednotlivých příběhů. Eduard Vacek (1947), prozaik, básník, výtvarník, publicista. V roce 1982 založil Patafyzické kolegium Teplice a vydával samizdatový sborník Pako. V letech 1986–1987 byl dvanáct měsíců vězněn za „zjevnou neúctu ke společnosti,“ které se měl dopustit jeho vydáváním a publikováním dalších textů (Vokno, Jazzstop), které „hrubě urážely budovatelské úsilí pracujícího lidu“. Po propuštění napsal knihu “Občanský průkaz prosím”, kde popsal své zkušenosti z vězení. Dále vydal knihy “Povídky”, “Sviňoďasi” a “Příběh muže, který nebyl účasten na lásce paní P.” Je spoluautorem antologie české patafyziky “Hovnajs” a almanachu absurdity “...ode dna!” Publikoval v novinách a časopisech Pako, Clinamen, www.idialog.cz, Mladá fronta Dnes, Nové knihy, Reflex, Směr, Severočeská revue, Zemědělské noviny a dalších.

Lehký funerální románek Zahradníkův rok na hřbitově je černohumornou prózou z prostředí hřbitova a jeho zaměstnanců, mezi něž klesne hlavní hrdina prokletý básník Hektor Hnípal. Ataky na čtenářovu bránici zaručeny, doporučuje devět z deseti hrobníků! Knihu doplnila kongeniálními ilustracemi talentovaná výtvarnice Linda Sova. Viki Shock (1975), básník, prozaik, výtvarný umělec, publicista aj. Pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný, asistent produkce v České televizi, korektor, příležitostný copywriter atd. V současné době pracuje jako dělník na hřbitově. Žije v Praze. Knižně vydal: Dvacet deka něžností (poezie, vlastním nákladem, Praha 1997), Dvakrát opakované ňadro (poezie, Clinamen, Praha 1999), Karel Bodlák – Květy bodláč&i acute; (próza, Votobia, Olomouc 2001), Pozdrav z Pandemonia (poezie, Klub českých bibliofilů, Praha 2002), Negropolis aneb Irracionálno dobyto! (poezie, Protis, Praha 2003), Poddůstojníky (poezie a próza, Cherm, 2003) a Tiché odpoledne na zaprášené půdě (poezie, Clinamen, 200 6).

Ve sbírce povídek Sněhurka, jakou svět neviděl! paroduje autor žánry fantasy, sci-fi, horor, slasher, steampunk, detektivku, růžovou knihovnu, ruské byliny, orientální cestopis, pohádky atd. Nechybí ani UFO, major Gagarin, Olgoj Chorchoj a cirkus Barnum, to vše okořeněno pořádnou porcí černého humoru. Knihu doplnila kongeniálními ilustracemi talentovaná výtvarnice Linda Sova. Viki Shock (1975), básník, prozaik, výtvarný umělec, publicista aj. Pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný, asistent produkce v České televizi, korektor, příležitostný copywriter, hřbitovní zahradník atd. V současné době pracuje jako archivář. Žije v Praze. Knižně vydal: Dvacet deka něžností (poezie, vlastním nákladem, Praha 1997), Dvakrát opakované ňadro (poezie, Clinamen, Praha 1999), Karel Bodlák – Květy bodláčí (próza, Votobia, Olomouc 2001), Pozdrav z Pandemonia (poezie, Klub českých bibliofilů, Praha 2002), Negropolis aneb Irracionálno dobyto! (poezie, Protis, Praha 2003), Poddůstojníky (poezie a próza, Cherm, 2003), Tiché odpoledne na zaprášené půdě (poezie, Clinamen, 2006), Zahradníkův rok na hřbitově (próza, Clinamen 2014).

Soubor patafyzických povídek.

Soubor patafyzických povídek.