ExOriente strana 2 z 2

Román bengálského spisovatele Bibhútibhúšana Bandjopádhjáje (1894-1950) "Píseň o cestě" figuruje v dějinách světového kulturního dědictví pod svým původním bengálským názvem Pather páňčálí, pod nímž jej v padesátých letech natočil slavný indický režisér Satjadžit Ráj a s nímž tehdy dobyl prestižní hlavní cenu filmového festivalu v Cannes. Dějištěm románu je bengálská vesnice z přelomu devatenáctého a dvacátého století, v níž prožívá své dětství malý Apu, syn chudého venkovského bráhmana, a jeho jen o málo starší sestra Durgá. Apu sní už odmalička o velké cestě, jež ho jednou vyvede z všední jednotvárnosti k dalekým obzorům. V nejtěsnějším kontaktu se štědrou a krásnou, ale často i nelítostně krutou indickou přírodou a džunglí prožívají děti svůj prostý život zkrášlovaný sny a fantaziemi, jež jim musí vynahradit všechno, co jim chudí rodiče nemohou poskytnout. Citové zaujetí, jímž je román prostoupen, a přesvědčivá autentičnost jeho hrdinů i jejich příběhů prozrazují, že v něm autor vylíčil ovzduší, v němž sám vyrůstal a stejně jako malý Apu snil své sny o daleké cestě do neznáma.

Kniha přináší třináct moderních bengálských povídek od jedenácti autorů. Přestože původem, sociálním zařazením i věkem se jedná o velmi pestrou škálu spisovatelů, motiv strasti se v jejich díle vrací stále znovu a znovu - ať už je to povídka Atína Bandjopádhjáje, která se z velké části odehrává v přeplněném kolkatském autobuse, nebo dílo Ábula Bášára zasazené do prostředí nuzného a nijak idylického bengálského venkova ať čteme povídku Džaje Gosvámího, která líčí snahu kolkatského intelektuála vyrovnat se s lidskou smrtelností, nebo dílo Mahášvety Debí, která zkoumá svět kmenového obyvatelstva žijícího v těžko přístupných oblastech v úzkém kontaktu se syrovou přírodou. Všichni autoři - muži i ženy, muslimové i hinduisté, Bengálci z Indie i z Bangladéše, spisovatelé z města i z vesnice - všichni se stále znovu tak či onak potýkají s onou dusivou temnotou a s osudy lidí z ní zrozených. Vybrané povídky ale rozhodně nejsou prvoplánovým sociálním apelem, přinášejí naopak výsostně literární zpracování zkušenosti člověka žijícího v jednom z nejproblematičtějších, ale zároveň nejbarvitějších koutů naší planety.

Kniha přináší třináct moderních bengálských povídek od jedenácti autorů. Přestože původem, sociálním zařazením i věkem se jedná o velmi pestrou škálu spisovatelů, motiv strasti se v jejich díle vrací stále znovu a znovu - ať už je to povídka Atína Bandjopádhjáje, která se z velké části odehrává v přeplněném kolkatském autobuse, nebo dílo Ábula Bášára zasazené do prostředí nuzného a nijak idylického bengálského venkova ať čteme povídku Džaje Gosvámího, která líčí snahu kolkatského intelektuála vyrovnat se s lidskou smrtelností, nebo dílo Mahášvety Debí, která zkoumá svět kmenového obyvatelstva žijícího v těžko přístupných oblastech v úzkém kontaktu se syrovou přírodou. Všichni autoři - muži i ženy, muslimové i hinduisté, Bengálci z Indie i z Bangladéše, spisovatelé z města i z vesnice - všichni se stále znovu tak či onak potýkají s onou dusivou temnotou a s osudy lidí z ní zrozených. Vybrané povídky ale rozhodně nejsou prvoplánovým sociálním apelem, přinášejí naopak výsostně literární zpracování zkušenosti člověka žijícího v jednom z nejproblematičtějších, ale zároveň nejbarvitějších koutů naší planety.

V rámci indického subkontinentu Bengálsko vždy představovalo osobitou oblast, která se v řadě ohledů lišila od svého okolí. Ve středověku zde vznikla a vzkvétala řada pozoruhodných náboženských tradic (zejména tantrických a šaktistických). V moderní době po příchodu Britů se Bengálsko na dlouhou dobu stalo kulturním centrem celé Indie. Tato publikace představuje popularizační formou některé z nejvýznamnějších prvků, jimiž Bengálsko přispělo do náboženské a kulturní pokladnice Indie.