Gelton

Nejrůznější rady pro chovatele psů.

Koncem předminulého a začátkem minulého století vypadaly české vesnice zcela jinak a jejich obyvatelé v nich žili, v porovnání s dneškem, naprosto odlišným způsobem. Dnešní lidé ale o způsobu žití tehdejších vesničanů - jejich všedních starostech, zvycích, morálce, apod., nevědí téměř nic. O tom, jak se žilo na Rakovnicku na přelomu 19. a 20. století poutavě vypráví František Zázvorka, který svá klukovská léta prožil v jedné chaloupce se šindelovou střechou na „Drahech“ v Rynholci a každodenní život místních obyvatel pečlivě zaznamenával do své úžasné mnohasvazkové kroniky. Jiří Červenka pak jeho paměti nevšedním způsobem zpracoval v knize Jak se žilo před sto lety.

Autorka ve své neobyčejné knize líčí svůj každodenní "zápas" se svým těžce mentálně postiženým synem. Narodil se jí jako autista s velice agresivními sklony. Nemluví, neuvažuje, a čím je starší, tím častěji svou matku fyzicky napadá. Jeho pěsti a kopance jsou stále tvrdší a nikdo nikdy neví, v jakém okamžiku se rozhodne udeřit. V návalu náhlého vzteku demoluje nábytek a vlastně vše, co mu přijde pod ruku. Ve svých dvaceti letech již má daleko větší sílu, než jeho matka, která od rána do noci trne, kdy a čím na ni opět zaútočí. Ona ho však přesto miluje a nedokáže si představit, že ho zavřou na doživotí do ústavu. A navíc, žádné zařízení takhle agresivního jedince stejně nechce přijmout. Autorka v roli matky se ocitá v začarovaném kruhu, každé ráno se probouzí s ohromným strachem a s hrůzou očekává, co se ten den stane a zda se svému synovi ještě ubrání. Po celém těle má modřiny a stopy po krvavých útocích. Žije v neustálém stresu a nemůže již ani jíst, za poslední týdny zhubla deset kilo a je psychicky i fyzicky na úplném dně. Její životní cíle, které kdysi měla, se zúžily na jediný - ubránit se svému synovi a nedopustit, aby po jeho dalším tvrdém útoku, se z něj stal sirotek...

Trojice bratrů Mikšových z Janova u Rakovníka vstoupila v květnu 1942 do válečných událostí v protektorátu poté, co nejstarší z nich přistál jako parašutista ve své vlasti. Arnošt Mikš byl členem paraskupiny ZINC vyslané na území Protektorátu Čech a Moravy vedením zahraničního odboje z Velké Británie. Bratři Mikšové nalezli ochotné spolupracovníky v řadách četníků i prostých občanů. Někteří z nich zaplatili za svoji pomoc cenu nejvyšší. Paradoxem osudu bylo, že příslušníci téhož četnického sboru , z jehož řad se Arnoštu Mikšovi dostalo pomoci, byli okolnostmi doby donuceni se zbraní v ruce zasáhnout právě proti němu - proti člověku, který přišel bojovat za svobodu jejich společného národa. Autor tuto tragédii hodnotí nejen z historického hle diska, ale představuje i některé aktéry dramatu v širších souvislostech. Rovněž celý střet parašutisty s křivoklátskými četníky hodnotí i z policejního hlediska.

Český voják, Augustin Mudrák (1888-1971), strávil s krátkými přestávkami na vojně deset let. Nejprve v roce 1909 nastoupil na tříletou vojenskou základní službu, po jejím skončení byl povolán zpět na vojnu v rámci částečné mobilizace, aby za několik dalších měsíců nastoupil na bojiště první světové války. Augustin Mudrák si po celou tuto dobu denně zaznamenával do svého kapesního notýsku své strhující zážitky z bojišť i ze zázemí. Pojďme se tedy vrátit o sto let nazpět a prožijme s bývalým český m vojákem deset let jeho vojenské služby. Ocitneme se na bojištích první světové války, dozvíme se, jak tyto boje probíhaly, co při nich on sám pociťoval a jak toužil žít, přestože si nedovedl představit, že jednu z nejstrašnějších válek v lidských d ějinách vůbec může přežít.

Většina lidí ve společnosti je šedých, kteří ničím zvláštním nevybočují z průměru. Jen málokdo se zapíše do povědomí svých spoluobčanů takovým způsobem, aby na něj vzpomínali ještě dlouho po jeho smrti. V každém městě, městečku a dokonce i malé vesničce vždycky takoví lidé žili. Nikdo z nich nebyl veleúspěšným podnikatelem, dlouholetým starostou, lidovým umělcem ani místním politikem, a přesto dokázali po sobě zanechat výraznou stopu, a to díky svému osobitému humoru, povahovým vlastnostem či svéráznému způsobu života. Pojďme si touto knihou zavzpomínat na šestnáct novostrašeckých občanů, kteří sice již nejsou mezi námi, nicméně se jim podařilo vtisknout svůj život do naší paměti.

Jaroslav Jan Pála býval slánským starostou, vynálezcem a především veleúspěšným továrníkem, a to až do doby, kdy ho zastihla krutá osudová rána. V revolučních dnech roku 1945 byl zatčen a označen za toho, kdo zavinil lidickou tragédii. V následujících letech, která strávil ve vězení, až do své smrti prožil neuvěřitelná muka. Do dnešních dnů ale byl život J.J. Pály zahalen tajemstvím. V roce 2004 začal Jiří Červenka pátrat v archivech a postupně navštívil poslední žijící příbuzné továrníka Pály a očité svědky, aby mohl postavu továrníka Pály představit v objektivním duchu, nezatíženém ideologií minulého režimu.

Nová kniha Jiřího Rezka nás tentokrát zavede do dětského domova, kde v šedesátých letech minulého století tvrdě vládnul ředitel ústavu. Zpočátku se hlavní protagonista (sám autor) snaží alespoň přežít, časem se mu však podaří dostat díky víře v sebe samotného z téměř beznadějného postavení. Rezkovo vyprávění je hlavně o pocitech mladého človíčka, postiženého vadou řeči, kterého si „vyhlédl“ samotný šéf ústavu...

Příběh o nádherné době před dvaceti lety, strachu i nadějích lidí, kteří se zbavovali nenáviděné totality, jež jim vládla, napsal novinář Sláva Pilík, jenž tehdy stál ve středu revolučních událostí.

Je napsáno mnoho knih a autobiografií o slavných světových fotbalistech. Jsou o štěstí a talentu hrstky vyvolených. Tato kniha vypráví osudy hráčů i trenérů, v nichž mnozí naleznou svůj vlastní příběh a podrobně monitoruje tento sport pohledem z přízemí a nižších pater, aby se dotkla i těch nejvyšších. Na sebe navazující a střídavě se prolínající příběhy hráčské a trenérské, výhradně z vlastních prožitků a zkušeností autora, jsou naplněny sportovními úspěchy a emocemi, štěstím a odměnou za poctivou dřinu, stejně jako zklamáním, nedoceněním až sportovní tragédií, procitnutím i přehodnocením životních hodnot. Popisují entuziasmus, klubový patriotismus a enormní nasazení těch, kteří chtějí nahoru, i nekalé praktiky v celé své tvrdé realitě, v dnešním fotbalu zcela běžné.

Kniha Kriminální případy z Kladenska, Slánska a Novostrašecka odkrývá praktiky pachatelů závažných trestných činů a jejich honců – kriminalistů, od počátku minulého staletí do čtyřicátých let. Přestože dávné trestní spisy zapadaly množstvím prachu, autorovi knihy se ho podařilo z mnoha smést a vyjmout ty, které mapují nejzávažnější trestní činy té doby, jež otřásly nejen regiony, v nichž se udály, ale i celou monarchií, první republikou, či protektorátem.

Sepekovský rodák Pius Josef Peterka se stal knězem v roce 1954, tedy v době, kdy komunistický totalitní režim dokončoval své běsnící tažení proti církvi. Po dvouleté vojenské službě působil více než tři desetiletí na novostrašecké faře. Za ta dlouhá léta dokázal na Novostrašecku zachránit doslova vlastníma rukama řadu místních kostelů a kapliček. Svou obětavostí a vstřícností se zapsal do srdcí mnoha obyvatel, a to i těch nevěřících. Autor vzpomíná i na období, kdy působil na ostatních farnostech, a tak tato knížka jistě osloví i řadu občanů z Dobřan, Chotěšova, Chlumčan, Vstiše, Mariánských Lázní, Velké Hleďsebe, Lázní Kynžvart, Úšovic, Úterý a dalších obcí. Sepsané paměti Piem Josefem Peterkou se vyznačují otevřeností, upřímností a vzpomínkami na mnoho místních lidí.

Ve své třetí knize Láska po kladensku nás Jiří Rezek opět zavádí do zemitého a drsného Kladna. Deset lechtivě erotických příběhů, ve kterých dominuje hlavně vtip, mnohdy ústící do drtivé ironie, se odehrává od 50. let minulého století po současnost. Protagonisté prožívají své milostné zápletky v Kladně, ale také na cestách do Moskvy v letech padesátých či do Egypta po roce 1989. Konce příběhů jsou často šokující a někdy dokonce nemilosrdné.

Klidný a pohodový život Aloise Dolejše se v jeho 17 letech radikálně změní. V nejhorším a nejtěžším čase nastupuje do války, do dnů plných utrpení, hladu a nemocí. Alois Dolejš popisuje ve svém válečném deníku od 11. května 1916 až do 8. listopadu 1918, den po dni, přesun od jednoho města k druhému, od jedné země do druhé. Vzpomíná, co v těchto těžkých a děsivých dnech prodělal a s čím se setkal.

Krátce po druhé světové válce mne výkonný redaktor jednoho regionálního časopisu požádal, abych pro jeho měsíčník napsal seriál článků o památkách našeho města, které by měly vypovídat o pestrosti a proměnlivosti jeho dějin. Poslechl jsem ho, začal jsem na toto téma hovořit s lidmi a studovat adekvátní historické dokumenty. Existovala zde řada lokalit s intenzivním zemědělstvím, s rozvinutou železářskou činností, švartnovou i keramickou industrií a s pestrou kulturní aktivitou. V pískovně u Mšeckých Žehrovic byla například nalezena plastika lidské hlavy ze třetího století před naším letopočtem, která je jedním z nejvýznamnějších evropských keltských artefaktů. V oboře Libeň, podle vědců, kteří tuto oblast zkoumali, se rozkládalo sídliště, kde se pravděpodobně konaly i porady keltské elity i obřady keltských kněží – druidů. Po Keltech v našem kraji však nezůstaly jen hmotné památky. Mnohé jejich zvyky a svátky slavíme dodnes, pro některé útvary, či lidskou rukou zhotovené předměty, používáme původní keltské názvy a dost možná, že někteří z novostrašeckých rodáků mají i některé keltské geny.