Herman Marek

Kniha je napsána vlídně a srozumitelně. Objevíte v ní svěží pohledy a úvahy z oblasti psychologie a mezilidských vztahů. Dozvíte se informace, o kterých s překvapením zjistíte, že je prostě potřebujete k tomu, abyste mohli vést spokojený život. Text je silný a naléhavý a zejména vás zaujme to, s jakým citem Marek Herman popisuje svět malých dětí – jeho pojetí je sympatickou pozvánkou do světa dětské psychiky. Zajímavou pointou je tvrzení, že každý dospělý v sobě vlastně nosí malé dítě, svého marťana, který o něm ví všechno. A že cestou ke spokojenému životu je právě umění naslouchat onomu vnitřnímu hlasu, na který mnoho z nás už dávno zapomnělo.

Tihle dva chlapíci jezdí neúnavně po celé republice a přednášejí o výchově dětí a hledání sama sebe. Středobodem jejich světa je rodina a malé děti do šesti let. Poznáte příběhy a osudy lidí, se kterými se potkali. Dočtete se, co je vlastně v životě důležité a na čem opravdu záleží. A co udělat, abychom to za žádnou cenu neminuli. A taky, jak je někdy těžké u toho neztratit naději. Je to zajímavé, je to poučné, je tam sranda. Bude se vám to dobře číst!

Knížka krátkých fejetonů o výchově a o tom, jak to vlastně udělat, aby doma bylo dobře. Marek Herman zkoumá svět malých dětí, porovnává ho s pohledem nás dospělých a hledá základní kameny, na kterých lze postavit rodinnou pohodu. Proč je dneska tolik rozmazlených dětí, proč neposlouchají a proč jim vlastně rodiče donekonečna ustupují? Autor se také zaměřuje na postavení mámy v dnešní rodině, to je linka, která celou knihu propojuje. Proč mámy dělají doma dětem služky? Proč jsou věčně uštvané a vystresované? Proč dělají služky dokonce i svým partnerům? A co s tím? Stylem psaní autor navazuje na své dvě úspěšné knihy „Najděte si svého marťana“ a „Jsi tam, brácho?“. Také zde si se čtenářem vlastně povídá: nutí ho, aby se zastavil, přemýšlel o sobě, o svém životě a o své rodině. K čemu tedy máme rodinu? A k čemu vlastně máme ty děti? A dá se v dnešním světě ještě vůbec v pohodě vychovávat? Můžeme se přitom ještě pořád spolehnout na svůj selský rozum? Nebo je to všechno nenávratně pryč?