Horus

Mistr Eckhart (c. 1260 – c. 1328), významný německý filosof, mystik a teolog, předkládal své dílo ve dvojí podobě. Latinsky psané traktáty nás seznamují s myšlením precizně zformulovaným do nejmenšího detailu. Avšak v rodném jazyce sdílel se svými posluchači mnohem osobnější a niternější úvahy v oblíbených kázáních, v nichž užíval lidovou mluvu. A právě německá kázání jsou považována za tresť jeho podivuhodně současné filosofie univocity, za „mystické“ spisy o nejhlubších tématech křesťanské teologie – o moci Ducha, o rození Syna Božího, o „jiskérce“ a „hrádečku“ v duši, a zejména o oproštění. Josef Quint (1898-1976) uspořádal Eckhartova německá kázání poprvé ve třicátých letech dvacátého století, do nichž tehdy zahrnul i ta, u nichž bylo autorství sporné, a když se k nim v padesátých letech opět vrátil, vybral jich už jen devětapadesát a znovu je převedl ze středověké němčiny. Český překlad vychází z německého originálu Meister Eckehart: Deutsche Predigten und Traktate. Herausgegeben und ubersetzt von Josef Quint vydaného nakladatelstvím Diogenes v roce 1979, s přihlédnutím k vydání Deutsche Mystiker des vierzehnten Jahrhunderts Franze Pfeiffera z roku 1857 – knihy obsahující 110 kázání, 18 traktátů, jakož i dalších výroků a textů tohoto slavného dominikána – a v některých případech i k soudobému anglickému vydání The Complete Mystical Works Of Meister Eckhart z roku 2009 v překladu Maurice O’C. Walshe, vycházejícího z jiného rukopisu, než byl ten, o nějž se opíral Quint. K textu byly připojeny odkazy a vysvětlivky umožňující hloubavému čtenáři orientovat se nejen v biblických textech, nýbrž i v dílech jeho předchůdců – včetně tzv. „pohanských“, tedy hlavně antických i novoplatónských mistrů (mj. Plótínos, Porfyrios, Proklos) – a následovníků, a v pojmech, které buď jako novotvary leckdy vymyslel přímo Eckhart, nebo je přejímal od starších mystiků. Překlad odkazuje také na starší titul Mistr Eckhart a středověká mystika v redakci Jana Sokola, jakož i podstatná díla, jež k nám uvádí Lenka Karfíková, ale také na teology a mystické filosofy avicennovské či suhrawardíjovské tradice, na kanonickou knihu Lao-c' o ctnosti Tao te-ťing a zen-buddhismus.

Hans Peter Duerr, etnolog a historik kultury, působící v současné době jako profesor v Brémách, prochází ve své knize různými prehistorickými a novodobými kulturními primitivními kulturami a zabývá se otázkou vztahu člověka ke světu. Sedna je eskymácká bohyně, ke které se šaman vypravuje pro zvěř v dobách nouze. Jeho sestup do Sedniny říše provází rituál, při němž muži volně souloží se ženami, aby Matku všeho živého potěšili a povzbudili k vydání zvěře. Duerr čtenáře seznamuje s podobnými tradicemi u nejrůznějších lovecko-sběračských národů po celém světě a ukazuje, že tyto obřady (např. Sluneční tanec u prérijních Indiánů) sice byly výrazem úsilí do přírody zasáhnout, zároveň ale nevnucovaly nic, na co by nebyla sama připravena. Šlo zde spíše o paradigmatické jednání, které mělo člověka i přírodu obrodit a přivést do kontaktu s kořeny života. Regenerační obřady, provázené často obřady sexuálního rázu, sledujeme potom ještě u prvních zemědělců a setkáváme se s jejich pozvolným zánikem ve světě, ve kterém Velkou bohyni vystřídala solární božstva. Kniha se člení do tří oddílů. V prvním se seznamujeme s rituály regenerace u lovců a sběračů. Duerr se s tématem vypořádal v imponující šíři. Vedle témat etnologických (např. Chata Nového života, Stará žena pod vodopádem a Žlutovlasá panna, Matka mrožů) se zaměřil i na aktuální otázky z prehistorie (V břichu země, Šaman a zvířecí žena, Venuše doby ledové). Vzhledem k tomu, že obecná etnologie či kulturní antropologie je u nás pořád ještě popelkou, jsou mnohá zde pojednávaná témata - např. spojitost lovecké magie s obřady regenerace - českému čtenáři předložena vůbec poprvé. V druhém díle začíná u Velké bohyně prvních maloasijských měst (Leopardí žena a supí samice) a zabývá se jejími proměnami v raných civilizacích Blízkého východu a v Egyptě (Býk své matky, Roztrhání milence). Bohyně klasických antických kultur jsou pojednávány v kapitolách Roztrhání milence, Paní labyrintu, Persefonin klín. Poslední oddíl nese titul Pokusy o útěk a zabývá se otázkou, proč dnes požívají takové popularity myšlenkové směry, kterým je společná touha utéct ze světa a chmurná vize lidského údělu (Veškerý život je utrpení), a které v protikladu ke dříve pojednaným kulturním vzorům nechovají nejmenší péči o udržení života. V této poloze se kniha zabývá také vztahem ke smrti (když už je jejím podtitulem Láska k životu) v různých kulturách. Duerrova kniha je důležitým příspěvkem k rozvoji české kulturní antropologie s přímým pozitivním dopadem do dalších oborů jako jsou prehistorie, etnologie, historie, religionistika, filosofie a kulturní historie vůbec.