L. Marek

Město Kinolandie, jež vzniklo a žije jen pro fi lmové umění, představuje utopický alternativní obraz budoucího světa. Z dálky připomíná bizarní syntézu světových metropolí seskupených na jednom místě. Jeho obyvatelé žijí ve zvláštním líném bezčasí nikdy nekončící neděle, vládne tam zdánlivá pohoda a optimismus. Falešný svět, který má fungovat jako náhražka toho skutečného, představuje podivný lunapark, v němž se neustále všichni pachtí za vzrušujícími zážitky, a přitom propadají nekonečné nudě. Absolutní zábava se paradoxně mění v absolutní nudu. Milostné vztahy jsou povrchní, deformované. V celém dílem se neustále mísí skutečnost s fikcí a předěl mezi reálným a „umělým“ světem je nezřetelný. Autentické věci se musejí nahradit falešnými náhražkami, protože vše pravdivé je pro film nezajímavé a nudné. Sernova polemika mezi odlišnými možnostmi uměleckého vyjádření literatury a filmu a jejich účinkem se úzce dotýká současné reality. Jsme zahlcování nahodilými, chaotickými fragmentárními obrazy, jejichž prostřednictvím vnímáme svět a jež nás vrhají do podivné pseudoreality médií. Ta šíří posedlost kultem mládí, umělé krásy. Autor šalebný svět zábavy a povyšování novodobých mýtů spojených s vizuální kulturou do roviny mýtů kolektivních nemilosrdně demytizoval a zgrotesknil. Ramón Gómez de la Serna (1888–1963) byl jednou z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy ve Španělsku. Po vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 se uchýlil do Buenos Aires, kde strávil zbytek života. Serna je autorem rozsáhlého díla, které zahrnuje většinu existujících žánrů (s výjimkou poezie) a další obtížně zařaditelné literární formy.

Inspirací k napsání této hry se stala návštěva delegace Mezinárodního Červeného kříže v Terezíně v roce 1944, kterou nacisté povolili, aby předvedli světu, že se zprávy o vyvražďování Židů nezakládají na pravdě. Hra má pět částí. Zahajuje ji monolog zástupce Červeného kříže. Pak se v retrospektivě odehrávají výjevy, v nichž jsou obyvatelé města – vězňové – nuceni nacvičovat a předvádět určené role, aby před zástupcem Červeného kříže maskovali skutečné podmínky vězeňského života. V jednom z výjevů dva chlapci roztáčejí káču, v jiném mladý pár hovoří o budoucnosti a v dalším si malé děvčátko hraje s panenkou, kterou učí plavat. V další části velitel tábora přijímá delegáta Červeného kříže (terezínské ghetto ve skutečnosti navštívila v červnu 1944 tříčlenná delegace). Velitel pak nutí židovského vězně jménem Gershom Gottfried (terezínský „židovský starší“ se jmenoval Paul Eppstein), aby pro delegáta zinscenoval představení o životě ve „zkrášleném“ ghettu. V závěrečné části Gershom vybízí své herce, aby se při hře „soustředili na svá gesta a slova“. Ví, že musejí ignorovat vlaky, které odvážejí vězně do míst, o nichž diváci vědí a vězňové se obávají, že jsou to tábory smrti. Samotné slovo „Himmelweg“ byl eufemismus používaný v táborech smrti k označení cesty do plynových komor. Mayorgův vrstevnatý text se zabývá nejen historickou brutalitou, ale zkoumá i smysl divadla života a smrti. Po úvodním monologu, odehrávajícím se několik let po události samotné, se děj hry vrací zpět a ukazuje zkoušení velmi neobvyklé hry, kdy židovským vězňům přiděluje role nacistický velitel. Při opakovaných návratech si diváci nikdy nejsou zcela jisti, zda jsou zpátky v roce 1944 nebo tady a teď, v přítomném prostoru a čase. Španělskou premiéru měla tato hra 17. 10. 2003 v Teatro Alameda v Málaze a o rok později ji s úspěchem nastudovalo Národní dramatické centrum (CDN) na jevišti Teatro María Guerrero v Madridu. Anglická premiéra následovala roku 2005 v londýnském Royal Court Theatre a hru pak viděli i diváci v Paříži, Buenos Aires, New Yorku nebo kanadském Winnipegu. Juan Antonio Mayorga Ruano (narozený roku 1965 v Madridu) je jedním z nejhranějších současných španělských dramatiků jak doma, tak v zahraničí. Vystudoval filosofii a matematiku a je profesorem dramaturgie a filosofie na Královské vysoké škole dramatického umění v Madridu. Rovněž vede seminář „Paměť a myšlení v současném divadle“ ve Filosofickém ústavu CSIC. Jeho nejvýznamnější filosofickou prací je Konzervativní revoluce a revoluční konzervace. Politika a paměť u Waltera Benjamina (Revolución conservadora y conservación revolucionaria. Política y memoria en Walter Benjamin). V roce 2011 založil soubour La Loca de la Casa (Tichý blázen), s nímž o rok později inscenoval své dílo La lengua en pedazos (Jazyk na kousky). Je velmi plodným autorem – od roku 1989 píše jednu až dvě divadelní hry ročně. Jeho hra El chico de la última fila (Kluk z poslední řady) se stala předlohou filmu Françoise Ozona Dans la maison (U nich doma), který získal Zlatou mušli jako nejlepší film a cenu poroty za nejlepší scénář na festivalu v San Sebastiánu v roce 2012. Juan Mayorga je nositelem několika ocenění, z nichž nejvýznamnější je Národní cena za dramatickou literaturu (2013).

Podnětem k napsání hry Darwinova želva byla zpráva, kterou v roce 2006 zaznamenal světový tisk o smrti želvy Harriet. Mimořádnému exempláři želvy sloní bylo 175 let a patřila mezi nejstarší tvory planety. Děj hry začíná v momentě, kdy k profesorovi současných dějin přichází na návštěvu záhadná stará žena, která o sobě tvrdí, že si ji jako želvu odvezl z Galapág Charles Darwin. Nabídne profesorovi svou verzi dějin a vypráví mu, co všechno prožila. Podle ní se Darwin ve své evoluční teorii druhů mýlil, protože nepočítal s možnou regresí lidského rodu, která se projevuje ve válečných konfl iktech nebo třeba projevech lidské vypočítavosti. Hra se vyznačuje zajímavými refl exemi minulosti a přítomnosti a nabízí satirický pohled na povahu druhu Homo sapiens. Juan Antonio Mayorga Ruano (* 1965 Madrid) je jedním z nejhranějších současných španělských dramatiků. Spolupracuje s několika divadelními společnostmi a byl adaptátorem a dramaturgem Národního dramatického centra a Národní společnosti klasického divadla. Je profesorem dramaturgie a fi losofi e na Královské vysoké škole dramatického umění v Madridu. Získal několik ocenění, z nichž nejvýznamnější je Národní cena za dramatickou literaturu (2013).

Hra - dialog inkvizitora, strážce čistoty víry, a řeholnice Terezie z Ávily (1515–1582).

Hnutí Nové apoštolské reformace v tomto století doslova otřáslo křesťanstvem zejména euroamerické zóny. Přes tento vliv je hnutí zatím téměř mimo zorný úhel akademické obce a chyběla komplexní kritická teologická reflexe tohoto nepřehlédnutelného fenoménu. Tato práce podrobně popisuje historický vývoj, atributy i osobnosti hnutí.

Vydávat sborníky k životnímu jubileu svého akademického kolegy je zavedeným zvykem. Málokdy je však dílo věnováno tak třaskavému i palčivému tématu, jakým je vztah křesťanství a islámu, a zároveň na počest tak vyvážené

Na utajeném místě rotvajler, dobrman a německý ovčák soutěží o získání vytouženého bílého obojku a s ním zařazení do elitního protiteroristického týmu (povolání s velkou budoucností). V několika zkouškách, jež uchazeči podstupují, se odráží jedno z nejpalčivějších etických dilemat politického a společenského života dneška. Hra měla premiéru v Teatro María Guerrero v Madridu 24. dubna 2008. Přeložena byla do angličtiny, bulharštiny, francouzštiny italštiny, polštiny a řečtiny a uvedena na jevištích devíti zemí.

Děj tohoto psychologického dramatu, věnovaného tématu komplikovaných vztahů umělce a moci, je zasazen do 30. let 20. století, kdy se ruský prozaik a dramatik Michail Bulgakov v zoufalství z absolutní cenzury, která postihla jeho dílo, stává spisovatelem pro jediného čtenáře: píše jeden dopis za druhým Stalinovi, aby opět získal svobodu pro svou tvorbu, nebo aby alespoň mohl odjet do ciziny. Odsunutý na okraj společnosti, v níž je líčen jako zrádce, povzbuzovaný jen svou manželkou, Bulgakov marně čeká na odpověď velkého soudruha Až jednoho dne mu zatelefonuje někdo, kdo se představí jako Stalin. Bulgakov nemá žádné pochybnosti: je to sám Stalin, kdo mu volá a obdivně se vyjadřuje o jeho díle. Telefonické spojení se bohužel přeruší ve chvíli, kdy se diktátor chystá nabídnout Bulgakovovi setkání tváří v tvář. Tato hra, první z velkých úspěchů Juana Mayorgy, měla španělskou premiéru 8. 9. 1999 v nastudování Národního dramatického centra (CDN) na jevišti Teatro María Guerrero v Madridu, znovu pak v roce 2000, 2009, 2012 a v obnovené premiéře o tři roky později. Byla přeložena například do katalánštiny, portugalštiny, italštiny, angličtiny, francouzštiny, řečtiny, rumunštiny a ukrajinštiny. Uvedena byla na jevištích patnácti zemí.

Děj hry Golem se odehrává v nemocnici blíže neurčené země v době, kdy se systém veřejného zdravotnictví hroutí. Podobně jako mnoho jiných pacientů bude Ismael, který trpí vzácnou chorobou, nucen nemocnici opustit. V této situaci jeho manželka Felicie dostává od Saliny, zaměstnané v nemocnici jako „překladatelka“, nečekanou nabídku: Ismael si udrží lůžko a jeho léčba bude pokračovat, když se ona naučí nazpaměť určitý text. Zdá se, že jde o lehce splnitelný úkol: zapamatovat si každý den několik slov. Den za dnem ale Felicie vnímá, že jak si postupně osvojuje slova toho textu, tak se něco v jejím nitru proměňuje… Juan Mayorga napsal Golema už před pandemií, „ale něco se stalo během lockdownu – uprostřed všeobecného zmatku, úzkosti mnoha lidí a strachu jiných lidí, že by se řád, v němž jsme žili, mohl zhroutit –, což mě přimělo k tomu, abych hru přepsal.“

Filosofický rozhovor s fenomenology, mezi které patří Edmund Husserl, Jan Patočka, Martin Heidegger a další.

Autor se zabývá islamologií a arabistikou, se specializací na studium arabského křesťanství. Překládá z písemného dědictví, které zanechali křesťané všech denominací píšících arabsky mezi 8.-13. stoletím. Tato monografie je unikátním dílem v dějinách české islamologie a důstojným pokračovatelem díla takových osobností jako byli Alois Musil nebo Ignác Veselý. Kniha napomáhá k reálnému pochopení církevních snah o mezináboženský dialog s muslimy.

Monografie mapuje životní běh českého historika Bartoše i jeho předků a neopomíjí žádný podstatnější detail uchovaný v pramenech. Druhá část monografie se zaměřuje na rozbor klíčových Bartošových textů a jejich ohlasů v naší odborné literatuře. Byl badatelem o Husovi, Jakoubkovi ze Stříbra, Jeronýmu Pražském a řadě dalších osobností i témat českých a evropských církevních dějin. Bartoš před českou společností otvíral obrazy dějin odpovídající její historické paměti a konkrétní konfesní situaci.

Jednoduchost je pro filosofii to nejdůležitější, bez ní by nebyly vhledy do komponované pravdivosti. Žijeme však ve světě, kde lež se od pravdy téměř nedá odlišit. Zmatky se nedají oddělit od řádu. Nedá se často odlišit ani mír od války, dobro od zla. Vědy popisující svět dneška mluví o postmoderně, postfakticitě atd. Kniha sleduje, jak jsou lidé proměňováni na pouhé vykonavatele příkazů.