Makásek Ivan

Co lidé dělali proti a jak jim to nebylo nic platné, když mocní rozhodli jinak. Nepomohly mnohaleté demonstrace v provincii, ani projevy solidarity ze zahraničí, stížnosti u Mezinárodního olympijského výboru, ani v OSN. Svět ovšem nechtěl nic vědět o humanitárním bezpráví v zázemí Olympiády. Kanaďané sice slibovali nejzelenější Hry v historii, ale pak nedokázali dodržet ani vlastní zákony o ochraně přírody a tak začaly destrukcí životního prostředí. Překvapí příběh muže, jenž měl na starosti jejich bezpečnost, ačkoli jeho kariéra vyrostla z potlačování tzv. "indiánských rebelií". Olympiáda měla na svém kontě nejen smrt gruzínského sáňkaře, ale i několik mrtvých indiánů, o kterých se u nás nepsalo. Přitom smrt řezbáře a člena sněmu Lilwatů málem zhatila zahajovací ceremoniál. Tato kniha chce naše povědomí o tom všem vylepšit.

V předmluvě knihy známý etnograf, prof. PhDr. Josef Kandert, CSc., mimo jiné píše, že kniha je jedinečným svědectvím o životě a filosofii současných indiánských obyvatel předmětné oblasti Severní Ameriky. Celé území tzv. Severozápadního pobřeží prošlo bouřlivým vývojem, na kterém se podepsal především velrybářský boom. Evropská i americká potřeba velrybího tuku a kostic sem přivedla desítky a stovky plavidel s posádkami, z nichž mnohé neměly jistě daleko do hrdinů románu Mořský vlk od Jacka Londona. Indiáni se na této velrybí horečce podíleli jednak v roli zásobovatelů, jednak i v roli najímaných plavců a také jako konkurenti evropských posádek, tedy jako místní lovci velryb. V každém případě se stali adresáty výrobků evropské i americké produkce, zejména železných a ocelových nástrojů. Je skoro jisté, že za obrovským rozvojem zdejšího řezbářství stojí právě i dovážené nástroje, které výrazně ulehčily námahu všem sochařům a řezbářům. Byl to nejspíše velrybí boom, který vedl k migraci vnitrozemských indiánských skupin k pobřeží a ke vzniku velkých vesnic, v nichž se tyčily desítky pamětních sloupů. V každé vesnici totiž soupeřilo o moc a společenskou prestiž několik náčelníků a jejich stoupenců. Vnějším výrazem tohoto soupeření pak bylo vztyčování dřevěných památníků a budování velkolepých společenských (rodinných či rodových) domů a také pořádání velkolepých, reprezentativních hostin označované jako potlače . Je docela charakteristické, že naše trampské hnutí si přivlastnilo toto označení, nejspíše proto, že anglický přepis tohoto pojmu, totiž potlach , má svou významovou variantu i v českém tlachání. Ve druhé polovině 19. století zasáhly do vývoje místních kultur centrální vlády, a to jak vláda Spojených států, tak koloniální kanadská vláda. V obou případech byly potlače zakázány s odůvodněním, že vedou k ožebračování indiánů a že se při nich odehrávají barbarské a krvavé obřady. Současně bylo započato silné asimilační úsilí ze strany obou vlád. Když na přelomu 19. a 20. století započali v této oblasti své etnografické a folkloristické výzkumy žáci Franze Boase, v čele se samotným panem profesorem, vypadalo to, že už zkoumají dožívající anebo polomrtvou kulturu. Knížka, kterou držíte v ruce, dokazuje, že to byla předčasně pesimistická domněnka. Autor v ní totiž představuje svět moderních indiánů, jimž se podařilo transformovat staré tradice, mnohdy až dodatečně oživené i díky etnografickým monografiím boasovské generace, do podoby současné kultury. Je to, pochopitelně, jiná kultura než byla ta zobrazovaná na kresbách Malaspinovy výpravy v 18. století, anebo popisovaná v povídkách Jacka Londona. Je to však v každém případě svébytná a indiánská kultura současné Severní Ameriky