Miraculum Octavum Mundi

Titul Na suchu a ve vzduchu byl donedávna prakticky ztracený a světlo světa spatřil znovu díky vznikající spolupráci Spolku přátel Kamila Lhotáka a nakladatelství Globus International. A náhodě, jak píše v předslovu k novému vydání Karel Sýs, dlouholetý přítel Kamila Lhotáka: "25. května 1976 jsem knihu objevil v antikvariátu a hned s ní spěchal k autorovi. Kamil byl jejím objevem potěšen, myslím, že ji ani sám neměl. A hned do ní vepsal věnování mým synům. Jednomu bylo šest roků a druhému teprve měsíc ..." Téměř osm desítek černobílých, charakteristickým výtvarným rukopisem vytvořených pérovek, někdy jen zhruba načrtnutých, jindy pečlivě propracovaných, dává knize neopakovatelné lhotákovské kouzlo. Umělec se ve svojí výtvarné tvorbě díval na svět "očima okouzleného dítěte". A stejnýma očima sleduje a popisuje svět techniky, který tak miloval a byl jím unesen. Pravda, někdy je to pro současného čtenáře poněkud zavádějící či náročné srovnat se v časových posloupnostech. Ale nakladatel na začátku knihy vysvětlil, proč zachoval neopakovatelný autorův styl i dikci. Knihu sice doplnil osvětlujícími poznámkami, leč velice střídmě a nechává čtenáře vznášet se na obláčcích Lhotákovy okouzlenosti a fantazie. A třebaže se mnohé autorovy předpovědi o směřování techniky nenaplnily (nezapomeňme, že knihu psal v letech 1938 a 1939) či nenaplní, nic to neubírá na tom, že se na současný knižní trh dostala neobyčejná kniha, která potěší nejenom ctitele a sběratele Lhotákova díla. I když, kdo ví... Kapitolu o vzducholodích končí Kamil Lhoták takto: "Vývoj vzducholodí nekončí dneškem, ale čeká je slibná budoucnost, protože mohou dopravovat velké náklady. Snad již není daleká doba, kdy vzducholodi budou spojovat pevniny a na svých palubách převážet celé stovky cestujících..." A v pátek 18. května 2018, kdy byla kniha Na suchu a ve vzduchu v Kutné Hoře pokřtěna a uvedena na trh, proletěla nad Českem největší současná komerční vzducholoď světa, žlutý Zeppelin NT. A dospěláci i děti ji sledovali stejně okouzlenýma očima, jako ti, kteří v Lhotákově knize pozorovali balóny a vzducholodě ...

Kutnohorský Oslošachtecký mlýn, o kterém je v kronice (či románu?) autorky řeč, má velmi letitou tradici, sahající snad i do raného středověku. Fastrovi jej koupili v roce 1836 a Marie Vondrová-Fastrová zachycuje události v podstatě až za jejich, Fastrovy, éry. Přiznám se, že když jsem onu krásně knihařsky i graficky vybavenou publikaci otvíral, očekával jsem pohodové, poněkud uspávající vyprávění o životě mlynářském pana otce s fajfkou, pracovité panímámy a čeledíny, dovádivé děvečky, sečtělé a moudré stařešiny rodu... A to už vzhledem k fotografiím zřejmě většinou hluboce věřící rodiny Fastrových, která držela pohromadě, kde bylo patrné, jak se všichni rádi měli. Ovšem už po prvních kapitolách bylo vše jinak. Fastrovic byla i rodina řádně podnikavá, pracovitá, lidé plni emocí. A tak v často i napínavém ději se s jejími členy vydáváme třeba až do Ameriky, řešíme události velice dramatické, kdy mlýn vzkvétal, ale i hrozil úpadek a zánik.