Motto strana 117 z 144

Oblíbená a úspěšná autorka knih pro dospělé se tentokrát rozhodla, snad proto, že je sama maminkou šestileté holčičky, napsat knížku i pro děti. A tak vznikly naprosto originální pohádky, které si jistě rády přečtou nejen děti, ale s nimi také jejich rodiče a prarodiče. Pohádky jsou bohatě ilustrované Petrou Vykoukalovou.

Téměř šedesát let byla smrt její matky zahalena tajemstvím V roce 1952 vzbudila v Kroměříži rozruch náhlá smrt dvaadvacetileté Marie, manželky stranického potentáta. Zůstaly po ní tři děti ve věku od tří měsíců do tří let. Údajně zemřela na otravu svítiplynem. Nalezl ji v kuchyni na podlaze časně ráno kolega Mariina manžela Františka. Přišel pro něj, protože František zaspal před služební cestou do Prahy. Jak se tento muž dostal ve čtyři ráno do nevysvětlitelně odemčeného bytu, aby vzbudil Františka se slovy, že mu žena spí na zemi v kuchyni? Kdo je tento a další Františkův kamarád, tahající za nitky okresu i tohoto případu? Jak to, že se jim daří zpopelnit Marii den po smrti v olomouckém krematoriu a mařit práci kriminalistů? Několikeré vyšetřování v průběhu tří let vždy končilo verditkem: „Ačkoli vyšetřování poukazuje na úkladnou vraždu, tělo je spáleno a nic nelze dokázat.“ V roce 1956 dostaly složky z vyšetřování razítko Přísně tajné a putovaly do sklepení archivu StB. Po Mariině smrti se František znovu oženil a přivedl dětem macechu. Ta se sice zpočátku snažila o děti starat, ale brzy ji to přestalo bavit. Jedno z Mariiných dětí, prostřední dcera Anna, bylo podle ní obzvlášť vzpurné, a tak si na něm macecha vybíjela svůj vztek. Anna tedy odešla hned v patnácti letech z domu. Celý život se snažila zjistit pravdu, vystudovat a také obstát jako člověk, poté co se stala novinářkou v totalitním režimu. Podařilo se jí to? A co ji stálo splnění celoživotního snu? V roce 2008 se otevřely archivy StB s nejutajovanějšími složkami. Zatímco složky jejího otce a jeho kamarádů byly zničeny, ta, kterou StB vedla na její matku Marii, v archivu zůstala. Když Anna v roce 2010 přebírala v Ústavu pro výzkum totalitních režimů krabici s osmi sty dokumenty a názvem Marie H., podezření z vraždy, uvědomila si, že všechno, co dosud dělala, spělo k tomuto okamžiku. V dokumentech se dočetla o nešťastném manželství rodičů a také o zločinech v padesátých letech, kdy se osoby „ohrožující“ budování komunismu jednoduše odstranily vraždou. Takovou „ohrožující“ osobou byla i její matka. Ve spisech figurovala i jména pravděpodobných vrahů. Jaký byl Annin šok, když zjistila, že jednomu z nich, který se stal poslancem, dala ona sama ve volbách svůj hlas. Olina Táborská (1951), má na rodném listu uvedeno Oldřiška. Vědí to však jen nejbližší příbuzní. Když se vdala, začala k novému příjmení používat i nové jméno, které se objevovalo přes třicet let pod jejími články v novinách a časopisech. Do pětadvaceti let žila na Zlínsku. Než si splnila životní sen a vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze, prošla různými profesemi. Vlivem nepříznivých rodinných okolností má ve svém životopise, končícím posty šéfredaktorky anebo zástupkyně, uvedeno jako první zaměstnání mytí nádobí v závodní kuchyni. Potom vyráběla boty u pásu národního podniku Svit Gottwaldov. Střední ekonomickou školu i fakultu žurnalistiky vystudovala dálkově. Po svatbě se s manželem odstěhovala do západních Čech, přivedla na svět dvě děti, tři roky s celou rodinou prožila v tehdy sovětském Leningradu. Od devadesátých let pracovala v několika celostátních denících: Lidová demokracie, Telegraf, Český deník, krátce Svobodné slovo a Zemědělské noviny, Dobrý večerník, dokonce i Blesk, ale tam vydržela týden. Nakonec vyměnila vydavatele deníku za vydavatele ženských časopisů. Snad pokušení nebo chuť ještě něco vytvořit jí nedopřálo sedět až do důchodu na dvou židlích šéfredaktorky časopisů, které založila, a tak si v padesáti začala s televizí a filmem jako zástupkyně šéfredaktorky čtrnáctideníku TV Duel & Film. Po jeho zániku pracovala tři roky jako editorka v příloze Práva Styl pro ženy a od té doby je na volné noze. Před deseti lety se podruhé vdala. Poslední čtyři roky píše knihy. Zatím jí vyšly novely Hodně drahá tchyně (2013) a Výchova dcerou (2014).

Pokračování úspěšného prvního dílu Kuchařka ze Svatojánu Naše tělo je úžasný stroj, který bezchybně funguje, pokud se o ně staráme. Je skoro neuvěřitelné, jaké škody, rány či otravy dokáže samo napravit, pokud mu nebráníme, ale naopak ho podpoříme. A takovou důležitou podporou je to, co jíme. Co dobrého by mohlo vzejít z nepřirozených nebo špatně zpracovaných potravin, z přemíry chemie, z geneticky modifikovaných plodin, z utrpení zvířat ve velkochovech? Tím vším krmíme naše těla a sytíme svou vlastní energii. Eva Francová si získala velkou popularitu svým blogem Kuchařka ze Svatojánu i stejnojmennou kuchařkou. Její přístup ke stravování a vaření je v něčem novátorský, ale na druhou stranu je také návratem ke kořenům a tradicím. Přináší recepty, které využívají především rostlinnou stravu, jsou zdravé, finančně nenáročné a hlavně chutné. Být ženou, vládkyní krbu, vyžaduje víc než jen vařit

Andrea se domnívala, že je šťastná. Před vším totiž zavírala oči – před nevěrou svého muže i podivným způsobem, jakým přišla o práci. Teprve úraz jejího manžela a setkání s mužem, kterého mnoho let neviděla, ji přiměje, aby se přestala obelhávat. Ale má právo opustit manžela, který je odkázaný na její péči? Zvláštní milostný příběh se odehrává v kulisách měnící se Prahy a jejích nových míst. Andrea stejně jako Praha míří ke štěstí.

Napsáno s nemluvnětem na klíně, přesto s nadhledem a zaručeně bez zdrobnělin. Deník matky obsahuje zápisky od narození miminka do věku tří let, které si vedla novinářka Veronika Jonášová a publikovala je v Lidových novinách. Kromě subjektivních deníčků tu najdete i komentáře psycholožky a trojnásobné matky Marie Hlaváčkové a odpovědi na časté otázky, které si rodiče kladou (Jak přežít šestinedělí? Jak dítě uspat? Jak je správně zabavit? Jak z něj vychovat dobrého člověka? A jak si u toho všeho zachovat zdravý rozum?). Zápisky doprovází barevné ilustrace další matky, Heleny Černé. Deník matky vám nezatají ani odvrácenou stranu mateřství. Vše je vyzkoušené na vlastní kůži, a to hned ve dvou zemích: v České republice a v Německu.

100+ odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil O Milanu Lasicovi je známo, že nerad dává rozhovory. Kniha jeho dcery je tak jedinečnou příležitostí poznat známého slovenského herce i jinak než dosud. V rozhovorech s dcerou Hanou vypráví o svém dětství a pubertě, o vztazích se ženami, o svém manželství, o sobě jako o otci, o emancipaci, o rodině... Rozhovory jsou proloženy autorčinými vzpomínkami na příhody s otcem a doplněny fotografiemi z rodinného alba. Hana Lasicová (1981) je dcerou známých slovenských herců Magdy Vášáryové a Milana Lasici. Vystudovala ekonomii na Ekonomické univerzitě ve Vídni a komparativní literaturu na Sorbonně v Paříži. V hlavním městě Francie žila tři roky a pracovala zde v oblasti personalistiky. Její prvotinou byla kniha Pravdivý příběh lži (2011), v roce 2012 pak vyšla její druhá kniha O dcerách a milenkách a o rok později třetí, Služka. Kromě nich vydala ještě cestopisnou knihu Sedím si v Manchestri na kameni a je mi…? Milan Lasica (1940) je slovenský humorista, dramatik, prozaik, textař, herec, režisér a zpěvák. Narodil se ve Zvolenu do rodiny bankovního úředníka, ale pod vlivem strýce-divadelníka vystudoval dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Už během studia začal vystupovat s autorskými dialogy ve dvojici s Júliem Satinským. Ztělesnil řadu divadelních a fi lmových postav, napsal desítky textů k písním a uplatnil se také jako divadelní režisér a umělecký ředitel divadla. Vystupuje jako zpěvák se skupinou Bratislava Hot Serenaders, s níž nazpíval úspěšná alba starých šlágrů. Žije v Bratislavě s manželkou Magdou Vášáryovou, má dvě dcery, Hanu a Žofii, a dvě vnučky, Ester a Stelu.