Motto strana 74 z 143

Markéta, které nikdo neřekne jinak než Rita, se dostala do velkých nesnází. Rozvedená a bez prostředků se s dětmi musela vrátit do rodného městečka, kde začala pracovat jako sestra v nedalekém Domově pro seniory. Podle její kamarádky Lídy tam ale není všechno v pořádku. Jenže než Ritě prozradí svá zjištění, je nalezena mrtvá. Dům, kde teď Rita s dětmi bydlí, je v podstatě na samotě. Přesto se tam mrazivou nocí ozývá dětský pláč. Jak je to možné? A proč Lída zemřela? Souvisí to s domovem pro seniory? Rita hledá odpovědi a samotné jí při tom jde o život.

Juliette zbožňuje knihy, má ráda jejich vůni a na cestu do práce si většinou nějakou přibalí do tašky. Zajímají ji ale i lidé okolo, čtenáři v pařížském metru, které pravidelně potkává. Studentka matematiky, ornitolog amatér, zamyšlená stará paní i mladá dívka slzící nad romantickým románem, ti všichni se noří do svých vnitřních světů a Juliette je se zaujetím pozoruje. Napadá ji, jak jednotvárné jsou její dny a jak jsou oproti osudům na papíře nudné. Proč vlastně pořád pracuje v té realitní agentuře, kam se jí vůbec nechce? Jednou ráno se rozhodne udělat něco nečekaného. Vystoupí jinde než obvykle a vydá se do kanceláře jinou ulicí… A její život se navždy změní. Juliette konečně začne psát svůj vlastní příběh…

Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“

Lucie se snaží vyrovnat se smrtí své milované sestry Dity, která za podivných okolností spáchala sebevraždu – utopila se daleko od domova, ve městě, se kterým neměla nic společného. Lucie pochybuje, že se Dita zabila, ráda by dokázala, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Když pak objeví sestřin deník a kdosi neznámý jí přinese sestřiny osobní věci, její nedůvěra získá téměř hmatatelný rozměr – Lucie se na vlastní pěst pustí do pátrání. S překvapením zjišťuje, že toho o sestřině minulosti věděla velmi málo.