Nakladatelství Theatrum Mundi

Máte rádi překvapení? Baví vás zkoumat, co je pravda a co fikce? Pak jste sáhli po té pravé knížce. Seznámíte se v ní s nedostudovaným vysokoškolákem, který žije v pohodlí mama hotelu v kruhu své nestandardní rodiny. Touží napsat knížku, ale o čem? Odpověď mu nabídne záhadná dívka, která ho vtáhne do podivných situací, rozčeří jeho dosud poklidný život i konvenční milostný vztah a vyburcuje jeho fantazii. Navzdory svému komornímu ladění se příběh odehrává v kontextu současných evropských událostí, čtenáři dodává i jistou, v dnešní době, varovnou naléhavost.

Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy. Pokračuje odcházení, které však neznamená sestup, ale vzestup. Objevují se nové vnitřní krajiny, zas plné otázek – a jsme už o krok dál, tentokrát se dostává i odpovědí. Nebo aspoň náznaků odpovědí. Ve verších vládne vysoké napětí úzkosti nejenom o vlastní život, ale o naši planetu; je devastována ze všech stran, těžko je na ní najít místo „bez výhrůžek a bez nástrah“. Co v těchto verších převládá, není smutek, spíš skrytá, nepatetická výzva k záchraně. A autorka se loučí „zvědavá na ten verš, který už někdo jiný dopíše“.

Básnířka Lydie Romanská vytvořila v rozmezí let 2019 až 2021 rukopis nové básnické sbírky, kterou nazvala Zpovídat se z poezie. Pokračuje v principu, který je evidentní z jejích posledních knížek, a sice vnímání poezie jako nové skutečnosti, samostatného artefaktu neovlivněného zažitými principy práce s tématem nebo logikou, jak jej vyznával francouzský literární teoretik Henri Bremond a u nás kritik F. X. Šalda nebo básník Vítězslav Nezval. Její básně vycházejí z prožitku vztahů ve světě člověka, přírody a věcí, z jejich konstelací ve fungování i kráse. Text je bohatý na metafory, hýří asociacemi, přesto se jedná o úspor¬nou poezii, kořící se slovu v jeho nových významech daných originálními úhly pohledu. Knížku doplňuje cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho nazvaný Zahrada. Snímky vznikly na přelomu jara a léta roku 2022, jejich předlohou bylo několik míst v Praze: Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity Na Slupi, park na Kampě, Vojanovy sady a louka mezi Šeberovem a Hrnčíři. Fotografie: Vojtěch Kemenny

Výbor z poezie básnířky Karly Erbové zahrnuje období let 1966 až 2022, což potvrzuje široký výběr témat zastoupený v jednotlivých básních: od veršů věnovaných různým osobnostem přes rodnou Plzeň až k osobní zpovědi. Poezie Karly Erbové je nezaměnitelná – prostupují jí sdělení jdoucí bez příkras na dřeň, lehká ironie i touha po spravedlnosti. Verše doprovází cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho, které zachycují různá zákoutí, často svědky starých časů, někdy už ve stavu degradace. Přirozenou protiváhu tvoří snímky naděje a života v podobě přírodních motivů. Fotografie: Vojtěch Kemenny

Výbor z poezie Jany Štroblové obsahuje básně s duchovním přesahem, který v nich byl nenápadně přítomen takřka od samých počátků. Spirituální téma naplno vstoupilo do její tvorby ve sbírce Krajina na muří noze, odkud zve do světa, kde přetrvávají hodnoty, jaké mnozí pokládají za pošetilé: víra, naděje a láska. Stačí však malý posun – krajina se „jen trochu pootočí a už do ní nevede cesta“. Místo plachého zaklínadla se tu zabydlí zloba, závist a zášť. Ovšem skrze přírodu s jejími zázraky básnířka vyciťuje (možná by se dalo říct přímo větří) rozličná nebezpečí jejího zániku. Ke svým tématům se vrací i v následujících básnických sbírkách – jako by zde také nevědomky pátrala v paměti předků a přitom prohlubovala svoje stopy.

Výbor z básnické tvorby Lydie Romanské představuje verše z většiny autorčiných sbírek, jichž napsala na dvě desítky, a sice od titulu Půl hodiny po lásce (1982) k zatím poslední knížce s názvem Zpovídat se z poezie (2023). ***** Jako básnířka se etablovala s darem rozvinuté, osobitě pojaté metaforiky, intimní ženské tematiky vsazované do životního a přírodního cyklu. Své životní peripetie a mnohdy velmi obtížné situace dokáže přetavit v konfesi lidskosti, lásky a oslavy života. Jistotu jí poskytuje prostor domova miniaturizovaný do detailů všedních věcí jejího bytu (Káva pro H., 2018) projektovaného však i do prostoru regionu, známých míst srostlých se vzpomínkami a opředených jazykem a příběhy předků (Poločas, 1989). Tato zakotvenost však není svazující, spíše inspirující k expanzi do nejobecněji pojatého prostoru intenzivní lidské vnímavosti, citu a pokory (Den latimerie, 2002). Je ctitelkou čisté poezie podle Henriho Bremonda, k němuž se přihlásila v letech 2016–2018 třemi sbírkami veršů. Posunula se od všeobjímajícího ztvárnění známého světa k novým skutečnostem v prostoru svobodné imaginace.