Národní filmový archiv

Příspěvky k filmovému vědomí a videokultuře 1962-1998. Autor je klinický psycholog a teoretik umění a filmu, kterého k dvojdomosti jeho zájmů a profesí přivedla psychoanalýza jako základní metoda.

Dvojjazyčná (česko-anglická) ročenka, která systematicky a souhrnně informuje o stavu české kinematografie v daném roce.

Dvojjazyčná česko-anglická Filmová ročenka 2011, stejně jako v minulých letech, obsahuje informace o české kinematografii. Tvoří ji soupis hraných, dokumentárních, animovaných filmů a reklam natočených v roce 2011. Jeho součástí jsou filmografické údaje, charakteristiky filmů a technické údaje. Uvádí také přehled premiér českých a zahraničních filmů, distribučních údajů, výčet nejúspěšnějších filmů uvedených v české filmové distribuci, seznam filmů vyvezených do zahraničí a přehled oceněných českých filmů, filmových osobností a společností. Pravidelnou součástí ročenky je aktualizovaný adresář významných organizací a institucí české kinematografie (filmové a video produkční společnosti, distribuční firmy, obchodní společnosti, agentury, ochranné organizace, nadace, profesní svazy, zájmové organizace, odborové organizace, archivy, muzea, knihovny, školy a redakce odborných filmových časopisů). Své místo mají v ročence filmové festivaly a udělené ceny českým filmům v daném roce, dále záznamy o publikacích a periodikách vydaných v České republice v roce 2011, informace o dotacích a příspěvcích na realizaci filmových projektů v oblasti české kinematografie a kalendář filmových událostí. Pomocný aparát tvoří osm rejstříků. Ze jmenného rejstříku, z rejstříku organizací a společností i rejstříků filmů lze proklikem přejít do záznamů osobností, filmů či firem, které jsou doplněny filmografiemi a cenami za rok 2011. Ocenění lze nalézt i ve formě seznamu u jednotlivých festivalů. Významný komfort pro uživatele znamenají reference ve filmovém kalendáři, které umožňují formou prokliku přejít z jednotlivých zpráv přímo do zmiňovaných společností, filmů, osobností a dalších záznamů. Uživatelský systém ovládání využívá běžných postupů a přitom umožňuje vícehlediskové, komplexnější a pohodlnější vyhledávání informací.

Dlouhodobý zájem autorky o vztah literatury a filmového umění přivedl na svět několik studií na toto téma. Jedná se o soubor 15 statí, v nichž rozebírá konkrétní ztvárnění literárních předloh do filmové podoby. Studie jsou řazeny chronologicky od antických děl, přes středověkou literaturu až k literatuře novodobé , jež je dominantou autorčina zájmu. Mezi jinými se seznámíme s filmovým dílem P. P. Pasoliniho,interpretací Zolova Germinalu či Gončarovova Oblomova a velmi zajímavým srovnáním tří adaptací Nebezpečných známostí.

Na Barrandově se dnes natáčí víc zahraniční než domácí filmy, ale do roku 1990 tamní studio platilo za symbol a pomyslné centrum české kinematografie. Kniha je prvním pokusem o historii tohoto centra. Nezabývá se jen výjimečnými herci a režiséry, ale celým „světem filmu“, jeho organizací práce, vnitřním sociálním životem, nepsanými pravidly a konflikty s politickou mocí. Jak filmaři přemýšleli a tvořili v dobách, kdy si stát uzurpoval roli monopolního filmového výrobce a komunistická strana rozhodovala o kulturní hodnotě filmů i kariérách jejich tvůrců? Jak reagovali na nápad aparátčíků udělat z filmových studií továrnu, která bude vyrábět podle stejných plánů a norem jako těžký průmysl? Proč se komunistickému režimu nepodařilo nahradit filmové veterány novým typem proletářských „tvůrčích pracovníků“? Jaké změny v organizaci produkce umožnily obrovské mezinárodní úspěchy českého filmu a nástup nové vlny šedesátých let? Proč se na Barrandově dařilo vždy nejlépe ze všech žánrů komedii a jakou roli sehrála parodie v procesu emancipace filmového smíchu od propagandy? Na tyto a další otázky odpovídá kniha, která si za východisko volí každodenní zkušenost filmařů v zestátněných studiích, pod dozorem totalitní moci.

Jaké jsou osudy studentů, kteří absolvovali obory scenáristika a dramaturgie a režie na pražské FAMU v prvních letech normalizace? Jak se vyrovnávali s politickými událostmi, jež ovlivnily jejich profesní dráhu? Kolik z nich zůstalo u filmu či jaké jiné cesty museli zvolit? Kniha rozhovorů, doplněná o původní historickou studii, otevírá tyto a mnohé další důležité otázky z oblasti dějin českého filmu.

Český Filmový archiv, dnešní Národní filmový archiv, patří mezi nejstarší paměťové instituce svého druhu a rozsahem sbírek se řadí k největším na světě. Založen byl za zcela mimořádných okolností během druhé světové války a po další desetiletí existoval ve strukturách zestátněného filmového průmyslu, kontrolovaného komunistickým režimem. Předkládaná kniha mapuje kulturně specifický proces vzniku a velmi spletitého institucionálního vývoje archivu, a zároveň přibližuje způsoby, jimiž generace filmových archivářů naplňovaly poslání shromažďovat, vědecky zpracovávat, uchovávat a znovu zpřístupňovat filmy a další dokumenty svědčící o minulosti kinematografie a dějinách vůbec. V jednotlivých kapitolách objasněné problémy ať už se týkají proměn akviziční politiky, podob informačního systému, metod ochrany archiválií nebo forem jejich dalšího využívání, obecně každodenní praxe spojené s péčí o kulturní dědictví jsou nahlíženy v souvislostech s politickými, ekonomickými a technologickými změnami, které v průběhu 20. století ovlivňovaly českou společnost a zároveň formovaly její vztah k historii, nejen té filmové.

Ludvík Šváb (1924-1997), civilním povoláním psychiatr, od padesátých let minulého století stálý člen pražské Surrealistické skupiny, se ve svém volném čase věnoval mnoha uměleckým odvětvím: divadlu, jazzové hudbě, výtvarnému umění, fotografii a filmu. Kniha se dotýká všech uvedených tvůrčích oblastí, přičemž se soustředí především na Švábovy aktivity související s filmem. Výběr Švábových textů, obrazová část a DVD prezentují materiály z jeho rozsáhlé písemné, fotografické a filmové pozůstalosti. Součástí publikace jsou též čtyři původní studie zaměřující se na Švábův vztah k filmu, jeho působení na české jazzové scéně a členství v Surrealistické skupině. Prostřednictvím portrétu kreativní osobnosti se zde otevírá téma umělecké alternativy a podmínek její existence v totalitním státě. Švábovy filmařské aktivity slouží jako východisko pro obecnější zkoumání minoritních oblastí kinematografie: amatérského, rodinného a experimentálního filmu.

Kniha, věnovaná působení Laterny magiky zejména v období let 19581992, nepředkládá kompletní dějiny jednoho divadla, ale ukazuje ji jako komplexní fenomén poznamenaný mnoha dobovými, kulturními, uměleckými, personálními, ideovými, politickými, technickými či technologickými proměnami, jež se různě a s odlišnou intenzitou projevovaly v jejích inscenacích. Jeho povaha je určována především mnoha ambivalencemi: Laterna magika je jak fragmentární, tak celistvá, rozptylující i imersivní, minulá i současná, reprodukovaná i živá, tradiční i progresivní, ideologická i k ideologii kritická, lidová i elitní, decentní i voyeurská. S každou inscenací a hlavně s každou novou fasetou, se otevírají další a další protimluvy, komplikace a paradoxy, které ukazují, že právě skrze Laternu magiku má smysl se dívat na kulturu socialistického i postsocialistického Československa posledních šedesáti let.

Ušlechtilý, dobrý, krásný takové nároky kladla katolická církev na film a pro úspěch takového filmu se zavázala pracovat. Stejnojmenná kniha Petra Hasana se zabývá debatou, která se o kinematografii vedla v českém katolickém prostředí v první polovině 20. století. Detailněji se věnuje natáčení velkofilmu Svatý Václav, organizaci domácí katolické filmové cenzury či budování sítě orelských kin. Zároveň hledá odpovědi na otázky obecnějšího rázu: Jaké kulturní strategie katolická církev ve 20. století používala? Jakou roli hrála kinematografie při procesu vyrovnávání se katolické církve s moderním světem? A jaká jsou katolická specifika vztahu mezi uměním a vírou?

Fotograf a režisér Jiří Jeníček, který stál ve 30. letech v čele armádní filmové skupiny, se celou svou osobou a v duchu moderních myšlenek o využití filmu a fotografie zasadil o nový styl a výraz vojenského (především krátkého) filmu. Armádní kinematografii od počátku považoval za synonymum experimentální dílny. Jak si všímá autorka publikace, americká filmová historička Alice Lovejoy, která vedla téměř desetiletý výzkum v českých archivech, pozoruhodné je především to, jak Jeníčkem vytvořená institucionální identita přežívala v armádním prostředí další tři desetiletí. Citelná byla dokonce v 50. letech a skutečnou renesanci zažila v letech 60., kdy se Československý armádní film (ČAF) stal pravděpodobně nejsvobodnějším prostorem pro filmovou produkci v Československu. Kniha, poprvé publikovaná v USA v roce 2015, si pokládá zásadní otázku: Jak se mohly formální experimenty (které navíc zpravidla kritizovaly samotné vojsko či stát) objevit v instituci tak rigidní, jako je armáda.