Periplum

Tato kniha se věnuje pojetí střední Evropy v podobě, v níž se stalo ústředním pojmem kulturně-politických esejů Milana Kundery, ale i součástí estetického programu moderního románu, k jehož dědictví se Kundera hlásí. Autor knihy ukazuje a dokládá souvislejší zdroje a trvalejší kořeny Kunderovy otázky po významu pojmu střední Evropy, a souběžně na rovině románové poetiky analyzuje, za jakých podmínek je o něm možné přemýšlet jako o pojmu, který má svůj pevný základ v použitých narativních postupech i sjednocujícím celku fikčního světa. Na naratologickém přístupu založená analýza se zaměřuje na výrazové prostředky, jejichž prostřednictvím Kunderovo vyprávění následuje a spoluutváří tvarové dědictví středoevropského románu jako součásti románu moderního, který formuje estetiku reagující na etické otázky moderního světa.

Historický román Čekání na konec tmy volně navazuje na předchozí Galíkovu knihu Soud i odpuštění, jehož hrdina byl za své činy v přelomové době po Bílé hoře podroben soudu ze strany veřejného mínění i vlastního svědomí. Tentokrát autor sleduje nelehké osudy čtyř bratrů Gordysových z kamenického a sochařského rodu. V třiadvaceti kapitolách, jejichž děj je zasazen převážně do Olomouce a okolí, vykresluje autor odlišné povahy jednotlivých bratrů, které je předurčují k odlišným životním zkouškám, na nichž se osvědčuje jejich charakter i tříbí jejich světonázor. Gordysové jsou postaveni před nesnadné volby. Své osobní výhry i prohry prožívají na pozadí dějinných zvratů druhé poloviny 18. století, kdy se starý feudální řád již pomalu rozpadá a dobovou společností proniká vědomí změny k lepšímu a svobodnějšímu uspořádání světa. Než ovšem k této změně dojde, musí lidstvo složit náležitou oběť. Bude však vykoupeno jednou provždy? ptá se autor mezi řádky a sám si závěrečnou větou románu odpovídá: „Jedny bolesti končily, ohlašovaly se nové…“ Dobové očekávání společenských změn nachází svou paralelu v předlistopadové atmosféře Československa, k níž autor ve svém románě skrytě i zjevně odkazuje. Josef Galík (1932–1999) Vystudoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, po té působil jako učitel na středních školách ve Zlíně, Hradci Králové a Rychnově nad Kněžnou. Na svou alma mater se později vrátil jako pedagog, literární historik a kritik. Svůj odborný zájem věnoval moderní české a slovenské literatuře, zejména historické próze druhé poloviny 20. století. Na literárním poli debutoval verši ve sborníku Poezie mladé Hané (1956). Je autorem několika próz, z nichž doposud vyšla novela ze studentského prostředí Zkouška před termínem (1975) a historický román odehrávající se v pobělohorském období Soud i odpuštění (1987). Obě díla spojuje téma osobní morálky a zodpovědnosti jednice, který je postaven tváří v tvář nevyzpytatelnosti dějin a musí volit mezi životem a smrtí, mezi pravdou a lží, mezi vlastními ideály a skutečností.

Předkládaná publikace se věnuje v českém prostředí nepříliš známému sporu o Západní Saharu, jenž započal v roce 1975, kdy původně španělskou kolonii anektovalo sousední Maroko. Navzdory skutečnosti, že se na počátku 90. let minulého století podařilo ozbrojenou fázi konfliktu s pomocí mezinárodních organizací ukončit, zůstává celý spor doposud nevyřešen. Hlavním cílem předkládané knihy je nabídnout čtenáři co nejkomplexnější a analytický pohled na západosaharskou problematiku, resp. na západosaharsko-marocký konflikt ve všech jeho vývojových etapách.

V posledních dvou desetiletích došlo k zásadní proměně českého politického systému. Komunistický režim nahradily demokraticky zvolené instituce. Součástí rozsáhlé transformace se stala i veřejná správa, která má klíčový význam pro správné fungování každého státu. Prostřednictvím veřejné správy se realizují programové cíle vlády a je to oblast, kde se každý občan dostává do přímého kontaktu se státem. Předkládaná monografie se zabývá především problematikou úlohy politických aktérů v procesu modernizace veřejné správy.

Publikace je výsledkem práce projektového týmu z Právnické fakulty UP v Olomouci. Obsahuje podrobnou analýzu právní úpravy a všech forem kontroly veřejné správy v ČR. Je určena jak posluchačům právnických fakult pro prohloubení znalostí o fungování veřejné správy, tak odborné veřejnosti z řad akademiků i pracovníků ve veřejné správě.

Je klasická hudba esteticky hodnotnější než rocková hudba? Je Felliniho Satyricon lepším filmovým dílem než Doba ledová 2? Je vysoké umění opravdu lepší než to populární, jak tvrdí někteří kritici kultury? Anebo se jedná o uměle vytvořený rozdíl, který neodráží rozdíl v estetických kvalitách dvou odlišných typů uměleckých děl, nýbrž slouží k posílení a ospravedlnění sociálních nerovností, jak tvrdí někteří sociologové? Kdo z nich má pravdu? Má v současné době ještě smysl rozlišovat mezi vysokým a populárním uměním? A je toto rozlišení legitimní? Jak k tomuto problému přistupuje estetika a jak ho řeší sociologie? A nevedou nakonec problémy filozofické estetiky k sociologickým řešením? Tyto a jiné otázky se kniha snaží zodpovědět. Pavel Zahrádka se narodil v Písku r. 1977. Vystudoval filozofii a estetiku na Karlově univerzitě v Praze a sociologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Studoval rovněž na univerzitách v Německu, Rakousku a Švýcarsku. V současnosti působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Zabývá se aktuálními tématy a problémy kulturálních studií a analytické estetiky: problematikou lidské krásy, otázkou možnosti a užitečnosti definice umění, estetickými aspekty hospodářské a politické moci a vztahem mezi kulturními a sociálními hierarchickými rozlišeními. Věnuje se rovněž překládání odborných textů z německého a anglického jazyka.

Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.

Povídky.

Nemilosrdná groteska významného velšského básníka, která sice po svém vydání v roce 2003 vzbudila oprávněný rozruch, ale byla natolik svérázná a upřímná, že nezískala žádnou britskou literární cenu.

Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“.Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí vzimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literárnícenu Niké.

Nemilosrdná groteska významného velšského básníka, která sice po svém vydání v roce 2003 vzbudila oprávněný rozruch, ale byla natolik svérázná a upřímná, že nezískala žádnou britskou literární cenu.

Nikki Giovanniová pro mnohé představuje nejen jeden z nejslyšitelnějších hlasů černých literátů dneška, ale ve svých knihách veršů a esejů, mediálních vystoupeních a veřejných čteních poezie a v nahrávkách čtení s černošskou hudbou jakoby v sobě nesla vývoj politického myšlení a cítění i kulturní historii posledního půlstoletí. Knižní výbor básní Houpání na duze je retrospektivním přehledem dosavadní básnické tvorby Nikki Giovanniové, a tedy i rekapitulací jejího osobního, rodinného a celospolečenského příběhu.