Skačáni Miroslav

Autor na skutečné události z konce 70. let v tehdejším Československu, kdy byl u nás ještě uzákoněn a využíval se trest smrti za nejzávažnější zločiny, rozebírá názory a postoje jednotlivých postav, které se více nebo méně podílely na samotném zločinu dvojnásobné vraždy a pokusů o vraždu, spáchaných slabomyslným jedincem jako projev lásky k ženě. Stejně jsou zajímavé i postoje osob, které přišli do činění s tímto člověkem, kolem kterého se točí celý děj knihy a které vystupují v roli soudců a zástupců dalších institucí, které měly rozhodovat o vině a potrestání tohoto muže. Stěžejní postavou knihy ale není samotný vrah, ale osoba profesora – soudního znalce - na znaleckém posudku kterého stojí zásadní otázka, jestli vrah bude potrestán trestem smrti, nebo se mu podaří uniknout oprátce ve chvíli, kdy se okolnost, že bude popraven, zdá být nevyhnutelnou. V knize vystupují postavy, které zaujímají k trestu smrti velmi polaritní vztah, od jeho tvrdého a jednoznačného prosazování jako jediného prostředku na potírání závažné kriminality, až po názory opačného charakteru, jako o trestu, který nemá své místo v moderní společnosti současné doby. Důležité místo v knize zaujímá i náhled na otázku msty, která najde své místo v poslední části knihy. Její důsledky se prolínají až do samotného závěru knihy, který se odehrává v současné době. Vyústění příběhu neuzavírá definitivně tyto základní otázky viny a trestu, nejenom trestu smrti, ale trestu za zločiny, spáchané na lidech i v širším měřítku. Nastoluje další otázky, které nutí čtenáře k zamyšlení a v mnoha oblastech k přetransformování svých postojů a názorů k této pro lidstvo tak základní formy jednání, které nalézáme po celou dobu existence lidstva až do současnosti. Kniha má tři části, prolog a epilog.

Téměř didaktickým způsobem autor na příběhu mladé ženy vysvětluje, jak nebezpečnou duševní chorobou může deprese být. Upozorňuje na skutečnost, že "jako u většiny fyzických nemocí někdy je její průběh lehký a nevýrazný, jindy dosahuje značné hloubky a občas vyústí až v pokus o sebevraždu." Část této prózy se zmiňuje i o metodách, jimiž lze tuto poruchu léčit. Skačáni především zdůrazňuje, že takto postižené osoby, které "jsou smutné a nevědí proč", musíme především přesvědčit, že se musí léčit, neboť jinak se jejich stav bude neustále zhoršovat.