Václav Fiala-Hangár F

Sochařem se nikdo nevyučí sochařem se prostě někdo stane, začíná Jiří T. Kotalík úvodní text do monografie sochaře Václava Fialy. Na čtyřista stran fotografií soch umístěných ve veřejném prostoru, v nezvyklých interiérech nebo v autorově ateliéru, v bývalé tankové garáži v rodných Klatovech. Fiala se k sochařské práci dostal ve svých sedmatřiceti letech a jaksi skokem. O tom, že socha dokáže změnit život je několik textů, které knihu provázejí. Bilanční publikaci doprovodili svými texty Jaromír Zemina, Marcel Fišer, Rostislav Švácha a Josef Vomáčka. Uznání a respekt si musíte tvrdě odpracovat, končí Kotalík svůj text. Václav Fiala celým svým životem a dílem dokazuje, že jeho dávný sen o budoucí profesi se vrchovatou měrou naplnil. Dnes patří Václav Fiala k nepřehlédnutelným osobnostem současné domácí sochařské scény. Patří k nejvšestrannějším tvůrcům své doby s výrazným monumentálním cítěním a schopností pro silné kontextuální působení soch v konkrétním prostředí. Dopracoval k osobitému výrazu, který jej charakterizuje a jasně vymezuje. Jeho dílo se v čase proměňuje, protože rád experimentuje. Má dokonalý cit pro materiál a občas, pro sochaře netradičně, zapojuje do konečného výrazu, s razancí a přímočarostí, i barvu.

Na Šumavě, v malé vesnici Neznašovy, se v hlavách dvou přátel zrodil originální projekt, postupem času přesahující všechny běžně zažité hranice. Obrazová kniha nás krok za krokem provází radostmi i strastmi tvůrců této nečekané výzvy - budování originálního kostela, a s vtipnou lehkostí a nadhledem poodhaluje čtenáři pravý smysl jejich snažení. Především se ale zaměřuje na to podstatné - navzdory drsnému zimnímu počasí i nesčetným protivenstvím vděčně den za dnem přijímají každý okamžik výstavby i každé setkání s přáteli a radují se z nich

To léto roku 1970 jsme se povalovali v trávě, odháněli komáry a rozhlíželi se po našem údolí. Skautský tábor zmizel. Na palouku zůstaly jen slehlé čtverce po stanech a vyšlapané pěšinky. Byli jsme trochu rozpačití. Zbylo nás pár patnáctiletých kluků, kterým právě komunisti zakázali skauting. Co dělat? Postavíme si chajdu! V jednom zapomenutém údolí na Šumavě si parta kluků postavila v roce 1970 chatu kolibu. Bylo jich sedum a bylo jim patnáct let. Koliba přežila do dnešních dnů a stejně tak parta. Malý zázrak. Nikdo tehdy nemohl tušit jakým směrem je tento čin v životě ovlivní a co všechno prožijí Bezmála tři stovky stran už tradičně vtipného i hlubokého textu v sobě nesou ducha upřímnosti, pokory a přátelství.