Vydavatelství IN

„Záměr Karla Sládka tematizovat Kerouacova duchovní východiska je chvályhodný právě proto, že může do jisté míry objasnit odpověď na otázku, z jakých zdrojů konceptualizace Kerouacových prací čerpal navzdory mýtu, že šlo o programové vyloučení stavebních osnov literární tvorby. Spirituálně-teologická či zkušenostně eschatologická perspektiva Karla Sládka může řešení této složité otázky posunout o krok dopředu. Karel Sládek ukazuje, že referenční rámec Kerouacovy tvorby souvisí s teologicko-spirituálním pozadím, které ovlivňuje akcenty a klíčové architektonické prvky výstavby fikčního světa jeho vyprávění. Sládek velmi pěkně ukazuje, že za původně buddhistickými obrazy, pojmy a akcenty se daleko spíše skrývají motivy a témata inspirovaná křesťanskou eschatologií a odkazy na konstitutivní znaky vycházející z křesťanské spirituality.“ (ThLic. Petr Burda, Th.D.)

V ruce držíte sice útlou, ale velmi poutavou publikaci, v níž Karel Sládek jako teolog usiluje o dialog se současnou kulturou, ke které bezesporu patří sci-fi žánr. Autor inovativně a inspirativně využívá klasické metody interpretace biblického textu na analýzu událostí vybraných kultovních sci-fi filmů, které jsou konfrontovány s Písmem, zejména s popisem o začátcích a koncích dob. Autor coby spirituální teolog vnímá touhu člověka po sebe-transcendenci v mnohých charakterech a na metafyzickém pozadí filmové fantazie. Tato publikace je velmi zajímavým čtením na delší posezení. Čtenář je vtažen do paralelní dějové linie sci-fi filmů, která pozoruje spirituální aspekty primárního děje a nabízí mu širší záběr smyslu a porozumění děje. Knihu vřelé doporučuji všem fajnšmekrům filmového sci-fi! doc. ThDr. PaedDr. Ing. Gabriel Paľa, PhD

Publikace představuje pokus o teologicko-antropologicky orientovanou interpretaci románu Karla Čapka Hordubal. Jejím hlavním úkolem je naslouchat románem kladené otázce po člověku, nechat ji zaznívat v různých podobách a rozumět jí teologicky, a tak s ní též vstoupit do dialogu. Interpretace dochází k závěru, že román - zejména svým baladickým laděním - mistrně dosvědčuje to, že cesta člověka k sobě samému i k druhým lidem zůstává nadobro pohlcena tragikou, pokud není nesena a garantována nekonečnou a ničím nepodmíněnou trinitární láskou, jež se ze své plnosti sdílí člověku a jež tak ze sebe činí i jediný cíl lidského života. Zvláště se to ukazuje tehdy, pokud spolu s románem vnímáme cestu člověka jako cestu vzájemnosti muže a ženy.