Adorno Wiesengrund

In autumn 1962 Theodor W. Adorno gave a lecture on fighting antisemitism to the German Coordinating Council of Societies for Christian-Jewish Cooperation, a lecture that remains as topical and urgent today as it was in the 1960s.  After the Second World War, Germany was grappling with a reluctance to admit collective guilt for the horrors of the Holocaust and German society was witnessing the emergence of various forms of hidden or ‘crypto’ antisemitism. In his lecture Adorno demonstrated that antisemitism is a central and essential element of right-wing extremism and is identical in structure to racism. It is accompanied by an authoritarian mindset and a conformist anti-intellectualism. Moreover, a classic trick used by anti-Semites is to protest against taboos which prevent them from freely spreading their hate by classing them as a form of persecution, and to present themselves as victims of it. The only antidote to this poison is an unwavering loyalty to the truth in dealing with historical and political realities. Adorno advocates an anti-authoritarian programme to prevent antisemitic character development and advises taking firm action against outbreaks of antisemitic behaviour. His brilliant analysis of the sources and dangers of antisemitism is as relevant now as it was sixty years ago.

V apríli roku 1967 predniesol Theodor W. Adorno, významný nemecký filozof a sociológ, na pôde Viedenskej univerzity prednášku, ktorá nie je z dnešného pohľadu len bežným historickým dokumentom. Adorno analyzoval ciele, zdroje a taktiku nového pravicového radikalizmu svojej doby. Na príklade nemeckej radikálne pravicovej strany NPD, ktorá zaznamenala v dobových prieskumoch prekvapivé úspechy, skúma dôvody, prečo mali extrémistické hnutia v Nemecku ohlas aj dvadsať rokov po porážke nacizmu. Adornova prednáška zostáva dodnes až mrazivo aktuálna. Aspekty nového pravicového radikalizmu sú ako odkaz vo fľaši, ktorý sa práve vyplavil na brehy súčasnosti a ani po päťdesiatich rokoch nestratil nič zo svojej pravdivosti.

Základní spis, který reflektuje novou hudbu z několika různých hledisek kromě hudebních aspektů je zohledněn její filozofický, sociologický a estetický kontext. Kniha je rozdělena na dvě části a je doplněna rozsáhlejší introdukcí. První část se zabývá dílem Arnolda Schönberga (od volné atonality k dvanáctitónové technice), druhá je věnována Igoru Stravinskému (ruské folklorní období a neoklasicismus). Dle Adornových slov vede objektivní zhodnocení filozofie nové hudby přes srovnání těchto dvou rozdílných komponistů. Myšlenky, které jsou obsaženy v tomto spisu, jsou v mnohém stále aktuální. Autor se detailně zabývá otázkou společenského postavení nové hudby a konstatuje její značnou izolovanost. Nová hudba je chápana jako jakési osamocené svědectvím o stavu společnosti, společnost o něj však nestojí uvedený stav de facto přetrvává dodnes.

Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u německých existenciálních filosofů, především Karla Jasperse. Hlavním tématem knihy však je žargon Martina Heideggera. Adorno zasazuje Heideggerovu filosofii do širších kulturně-historických souvislostí, o nichž píše už v Dialektice osvícenství. V knize Žargon autenticity nalezneme množství odkazů na literární díla (Karla Krause, Rainera M. Rilkeho nebo na německé populární romány), které Adorno rozehrává při zkoumání filosofické „řeči autenticity“. V českých podmínkách je Žargon autenticity v zásadě první knihou, která přináší fundovanou kritiku Heideggerova myšlení. Adorno vyjadřuje nepoctivost pojmů, které se objevují jako zaklínadlo nejen ve filosofii, ale i v teologii, beletrii a poezii. Autenticita a hledání kořenů, s nimiž se setkáváme i v dnešní době, v sobě skrývají to, čemu chtějí uniknout. To je poselství Žargonu autenticity pro naši současnost.

Adornova stať „Schéma masové kultury“ byla nalezena v autorově pozůstalosti a přestavuje volné pokračování kapitoly o kulturním průmyslu z Dialektiky osvícenství. Lze ji považovat za shrnutí Adornovy kritiky masové kultury. Čtenář v ní nalezne Adornovu diagnózu základních prvků masové kultury: reklamy, filmu, rozhlasu, hudby.