Michal Ajvaz

Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku. Ostrované na první pohled nedělají nic jiného, než sedí a pozorují svět, jeho světla a šumy. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Kniha esejů o Italu Calvinovi, Witoldu Gombrowiczovi, Henri Michauxovi, Raineru Marii Rilkovi, Williamu Gibsonovi, Ivanu Wernischovi aj. Všechny eseje krouží kolem jediného tématu a jsou spojeny textem, který z nich dělá příběh, jehož dějem je putování říší znaků a prázdna.

Nové vydání 2 prvních knih Michala Ajvaze, které vychází spolu v titulu Vražda starého Varana Vražda v hotelu Intercontinental Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. Návrat starého varana Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Audiokniha Města, kterou napsal Michal Ajvaz. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav - přičemž "náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář". Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní - možná nejlépe myšlení psaním - Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní — možná nejlépe myšlení psaním — Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny? Jak je možné, že se mi představuje jako věc s vnitřkem a zadní stranou, třebaže ty jsou před mým pohledem skryté? Co všechno mi o sobě váza říká? Jakým způsobem mi váza vypráví o svém účelu, o své minulosti a budoucnosti, jak mi odhaluje svět, s nímž je spjata? Skutečnost se mi zjevuje prostřednictvím významů. Jaká je povaha významů „tvar“, „vzdálenost“, „látka“, „prostor“, „čas“ – tedy významů, o kterých si myslíme, že je dokonale známe, ale nikdy jsme se nepodívali, jak jsou vlastně udělány? Jednotlivý význam může vystupovat pouze jako součást významové stavby – jaká je povaha této stavby? V čem se shoduje a v čem se liší významová stavba vnímání a významová stavba promluvy nebo textu? Dají se tyto dvě stavby oddělit, anebo se prolínají? Kniha Dynamický logos se pokouší odpovědět na tyto otázky.

Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku. Ostrované na první pohled nedělají nic jiného, než sedí a pozorují svět, jeho světla a šumy. Ostrov postupně absorboval předchozí vlny dobyvatelů a z původních kultur zůstaly pouze torza velmi vzdálená svému původu. V místech, kde obyčejně očekáváme upevňování obecných hodnot a zásad, dochází ke zborcení vazeb a k vytvoření zcela nových, neočekávaných. Podobně jako sami obyvatelé se vzpouzí přijmout stálý jazyk, i ostrov na kterém žijí odmítá stálé jméno, označení. Vše je ve znamení změny, metamorfózy, vzniku a zániku zároveň. Je to kniha labyrint, plná nečekaných odboček a souvislostí. Módně by se dala označit za hypertext v tom nejlepším slova smyslu. Při jejím popisu a při četbě úryvků z ní si nelze nevzpomenut na slavnou Borgesovu povídku Babylonská knihovna. Avšak tam, kde argentinský spisovatel potřeboval knihovnu, si autor vystačí s knihou jedinou, snad do nekonečna se vrstvící. Jako by autor popisem této knihy odhaloval svůj vlastní tvůrčí přístup.

Dvě novely, v nichž se pražský chodec při svých cestách městem setkává s neznámými lidmi a naslouchá jejich vyprávěním o zaniklé civilizaci v Indii, o mravencích, kteří vytvářejí živé sochy, o chuťovém písmu, o hudebním nástroji vyrobeném z kostí pásovce, o dobrodružném životě prostějovského bratrance Edmunda Husserla, o mozaice na vile v Hodkovičkách, na níž je zobrazen bílý tygr se zelenýma očima, o spisovatelovi, kterému změnil život objev záhadné klávesy na psacím stroji, o městě vystupujícím z moře a o jeho bohyni, o nešťastné lásce ladiče vodních varhan, o tyrkysovém orlu, o podivuhodném australském ptáku, o podmořské budově vystavěné z perel Kniha vychází znovu po čtvrt století, tentokrát ve sličné grafické úpravě Jany Vahalíkové.

Děj románu se odehrává v roce 1999 v Praze. Vypravěč objeví na skládce na okraji města věc, jejíž účel nezná – je to nějaký nástroj, emblém, socha nebo snad písmeno neznámé abecedy?

Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů.

Michal Ajvaz, jak bylo už vícekrát řečeno, píše stále jednu knihu. V roce 1989 se knížkou Vražda v hotelu Intercontinental představil jako výborný básník, později knihami Druhé město a Tyrkysový orel prokázal, že je výborný prozaik, a po přečtení ne-beletristických textů v Tajemství knihy vám nezbyde než se smířit s tím, že je také skvělý esejista. Většina textů z této knihy byla v minulosti, ve větších časových odstupech, již publikována, převážně v Literárních novinách. Teprve jejich soubor ovšem potvrzuje to, co už bylo řečeno výše: Michal Ajvaz píše stále jednu knihu — a ta kniha je velice dobrá.

K tématům, o nichž v této knize pojednávají teoretici z různých oboru, patří: procesy a události spjaté s užíváním a stárnutím nástrojů, událost ve vztahu k Platónově pojmu okamžitost, procesy a události v terapeutické praxi psychologa, proces přechodu od neolitu do doby bronzové, pohyby měnového kurzu a cen zboží a služeb, procesy deskové tektoniky Země, proces střídání ledových a meziledových dob, popis kvantifikovatelných vlastností procesu a událostí, singularity a katastrofy jako významné události v rámci časového vývoje, pojetí událostí jako polomnožin, konceptualizace procesu jako zobecnění vopěnkovského pohybu, matematický text jako událost v dějinách matematiky, proměna významu v symbolické události, krystalizace jako příklad fyzikálního procesu směřujícího k řádu, presentismus, eternalismus a posibilismus jako tři pojetí času, selhání Laplaceova determinismu.

Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Román Lucemburská zahrada začíná v první den prázdnin, kdy Paul, učitel na pařížském lyceu, sedí v bytě v rue Vaugirard, kde žije se svou ženou, u počítače a začíná se připravovat na podzimní vyučování. Je zvyklý psát deseti prsty a při hledání odkaz u na internetu se mu stane, že z nepozornosti položí prsty pravé ruky na klávesnici o jednu klávesu doleva. Z tohoto nepatrného chybného pohybu se rozvine celá řada událostí a Paul prožije nejšťastnější a nejstrašnější okamžiky svého života. Paul si nevšimne, že do vyhledavače napsal jiné slovo; na obrazovce se objeví odkaz na prózu amerického autora Rosse; Paul se na internetu dočte o podivném manželství tohoto autora; díky Rossově próze se v Paulovi probudí na lavičce v Lucemburské zahradě nov ý způsob vnímání světa; sám začne psát knihu o své nové zkušenosti; seznámí se se studentkou Claire, která prožila podobnou, avšak zrcadlově obrácenou zkušenost; na terase domku v Nice, kde tráví dovolenou se svou ženou, se Paul stává svědkem děsivéh o představení, které se odehrává na pozadí města nořícího se do soumraku; odjíždí za Claire na východokaribský ostrov Saint Lucia; Claire nenajde, ale setkává se tu s ženou, která studovala v Moskvě kvantovou fyziku a která mu vypráví o svém vztahu k synovi ruského oligarchy, o jeho lásce, starostech s absurdním dědictvím a smrti. V románu se vypráví o proměně vnímání, o lásce a žárlivosti, nenávisti a smíření, a také například o novém jazyce, který vymyslel Ross, a o jeho luštění, o programován í audioanimatronických figurín, jaké se používají při atrakcích v Disneylandu, o nebezpečných psychofarmakách, o kopii pařížské ulice v džungli, o koncertu v amfiteátru v sicilské Taormině, o pohyblivé hongkongské hračce na baterky, kterou hrdina obj eví v pasáži Pommeraye v Nantes, a o živé langustě, která upadla číšníkovi na zem v zahrádce restaurace v Nice.