Hana Anthi

Nemyslím si, že by můj život byl zajímavější, než život kohokoliv jiného. Jen odlišný. Měla jsem to štěstí, že jsem potkala Řeka a prožila s ním třicet pět let na ostrově Korfu. Naučila jsem se chápat kulturní odlišnosti, čelit finančním problémům a přežít řecké zdravotnictví. Náš společný život dal vzniknout řadě veselých i nevšedních historek, které jsem se snažila léta zapisovat. V období koronaviru jsem musela, tak jako ostatní, pozastavit všechny svoje aktivity. Najednou jsem měla spoustu volného času a začala svoji autobiografii upravovat. Díky tomu jsem zdárně přežila svoje tříměsíční „koronavirové osa­mocení“ v Praze a při psaní se mohla alespoň v myšlenkách vrátit na náš zelený ostrov Korfu.

Připadá mi to jako včera, kdy jsem na Korfu přijela s odhodláním prožít tu po Jannisově boku svůj život. Byl začátek ledna a při našich prvních procházkách jsem viděla starší Korfany, jak sedí před svými domy a vyhřívají se na poledním slunci. Teď prožíváme druhý lockdown v Řecku a já jsem poprvé viděla svého manžela, jak si sedl na balkon a užíval si březnového slunce. Jak rychle uteklo těch čtyřicet let, co se známe. Na první desetiletí našeho společného života vzpomínám v knize Zvyknout si na Korfu a nyní předkládám dalších deset let, které jsou méně o zdravotnictví a finančních problémech, zato více o místním školství a cestování po Řecku. Bylo pro mě příjemné pohroužit se v obtížné koronavirové situaci do vzpomínek mého obyčejného i neobyčejného života.