Nella Astonová

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet?Karel Jaroslav Obrátil (1866-1945), muž, který by měl být řazen vedle Františka Sušila, o čuráku píše:Slovo čur, čurák, čurec (penis) pochází od slovesa čurati (dětsky), které je však zcela nevinné, decentní a obvyklé u dětí i v nejlepších rodinách a nemá na sobě ani stínu závadnosti. Naopak, je to slovo dobře volené, neboť vysvětluje foneticky velmi dobře svůj původ od zvuku, ozývajícího se při výlevu zurčící vody do podstavené nádoby. Je tedy přímo nepochopitelné, že slovo čurák je považováno za obscenní, zvláště když jeho diminutivum čuránek (dětský penis) není rovněž závadné. Ano, čurák je plnohodnotné slovo, od něhož se dá odvodit fungující zdrobnělina, a je zrozeno z činnosti, na níž není vůbec nic sprostého.Zatímco kundu je možno zobrazovat prakticky vždy a všude, čurák nesmí být vidět (anebo nikoli v pohotovostní poloze). Protože když stojí, je připraven, a když je připraven, je to pornografie a neslušnost. Jestli stojí za něco bojovat, pak za stejné zobrazovací příležitosti. Dotek pravdy je jako dotek na genitál. Život ze samotné své povahy přestupuje veškeré hranice, veškeré závory, překážky všech zvyků, nacionálních omezení, rasových předsudků; on je v pravdě svrchovaný v kosmickém smyslu.

Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka – a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích – nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života.

Další ze série netradičních antologií se věnuje titulnímu tématu a jeho zpracování v české a světové literatuře. Už konečně do prdele s pravou podstatou věci a ne jen prdelkovat okolo s recepty na zlepšení společnosti. Už bychom měli všichni s těmi sprosťárnami skončit. Vejce užilo, v nejlepším přestat, čeho je moc – toho je… moc. „Sprosté“ totiž musí být zachováno, aby se „slušné“ mohlo vymezovat. Z jazyka, v němž nefungují protiklady, se stane jen taková sračka. Pardón. Některá „sprostá“ slova se v kontextu téměř již stala neutrálními. Čilý badatel by jistě uměl sestrojit odborný text, odpovídající všem vědeckým kritériím (včetně odkazů na Patočku nebo Bělohradského), v němž by dokázal spojitost oné proměny „sprostého“ v „neutrální“ s historickou pozicí Čechů jako plebejského, ale hrdého národa s trigonometrickými body např. Kosmas – Hus – Rudolf II. – Kozina – Augustin Smetana – Strana mírného pokroku v mezích zákona – socialismus s lidskou tváří – Martin C. Putna…

Kunda. Řekněte to slovo - máte na to? Kolik jí dlužíme za ty stovky synonym, která kolem ní ve všech jazycích bázlivě a ve studu krouží, protože támhle za bukem už nějaké staré dobré dva tisíce let číhá hrozivě ztopořený prst morálky?Tato kniha se snaží beze studu a nezastřeně ukázat, že i když kunda je stále pro mnohé společenským tabu, pro představivost řady spisovatelů a umělců značí šťavnaté lákadlo a po věky věků svůdný zdroj inspirace a poetické obrazotvornosti. Ať už v poezii, či próze, v intimních zpovědích, či přímo ke čtenáři promlouvajících textech, jejich řádky si každý milovník dobrodružství sice možná tajně, ale s nepochybnou zvídavostí přečte, aby pak mohl spílat nestoudné autorově odvaze a bezprostřednosti, nebo naopak aby si v skrytu duše přiznal, že kunda je pro člověka - a to ve své podstatě i ve všech svých manifestacích - nejen potěšením, ale také nevysychajícím pramenem fantazie a života. Vždyť kunda je cesta, po které sem člověk přišel a ke které se, ať vám nastrčení herci v divadle světových dějin stokrát tvrdí něco jiného, celý život vrací jako k nejvlastnějšímu tuskulu. Ach, kmotřenko, studánko rozkoše a slasti, o tobě je tahle kniha.

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání "Mrdááát! Mrdááát!", máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: "Daleká cesta má!" Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod.Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě "kunda", "čurák" a "mrdání" by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o "mrdání" je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. "Mrdááát! Mrdááát!" Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti). "Kunda, čurák, mrdání. Toť slova pravdy, toť boží trojice. Vše jiné je špatně a mimo. Jen při mrdání, kdy není rozum - nic než mrd, tam je duch - buch buch buch.

Je možné na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájit diplomovou práci o onanii v literatuře? Navíc dip­lomovou práci podstrčenou jako kukaččí vejce? Ale román Nika Kelmana Holky, o bohatých chlapících a jejich lolitkách, byl původně také obhájenou diplomovou prací. Pachateli docu-prózy, příběhu stmeleného citacemi k tématu, jsou dva kmenoví autoři nakladatelství dyb­buk. Nela Astonová si kompenzuje úzkost z politicko-vědných bádání nekonečným referenčním průzkumem českých knih a časopisů. Jakub Šofar, kulturní publicista a občasný prozaik, si výkyvy svých depresí udržuje nenasytným čtenářským obžerstvím. Těžko soudit, zda jsou v této nesourodé koalici jeden druhému inhibitorem, či naopak urychlovačem reakcí. Každopádně výsledkem jejich spolupráce je posunutí literární tvorby na další, možná zcela ztracenou (a zatracenou metu). Dva zatracenci volbou, nikoliv osudem, školí o generaci mladšího a o civilizaci vzdálenějšího kamaráda. Všechno je jen náhoda, všechno spolu souvisí. A samohana je jedním z možných/nemožných dosažení cesty ke svobodě…

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet? Karel Jaroslav Obrátil (1866–1

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání „Mrdááát! Mrdááát!“, máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: „Daleká cesta má!“ Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod. Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě „kunda“, „čurák“ a „mrdání“ by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o „mrdání“ je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. „Mrdááát! Mrdááát!“ Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti).

Další z řady nekonformních antologií (již vyšlo: Kniha o kundě, Kniha o čuráku, Kniha o mrdání) obsahuje výběr textů a básní z české i světové literatury věnovaných titulnímu tématu. Když se nad tím zamyslíš, Váňo, celý náš život pochází z hovna. A do hovna se zase vrací, dozvídá se voják Čonkin, literární postava Vladimíra Vojnoviče, a zdá se, že ho ta prostá pravda překvapuje. Kniha Hovno? by měla přispět k emancipaci hovna v českém prostředí. Existuje-li většina stavebních kamenů společnosti, a hovno jím je, i když budeme stokrát volat, že ne, v inverzní podobě (ráj má peklo, pravda lež, pravá levou, muž ženu, anděl ďábla či otvor kolíček), pak k hovnu není co přiřadit. Pokud tedy nevzhlédneme k Olympu a nespárujeme exkrement s božskou ambrozií. Politologicky řečeno má hovno nulový konkrétní koaliční potenciál. Zato však má obrovský koaliční potenciál obecný. Z toho pak vychází, že hovno by mohlo být tím hledaným smyslem českých dějin. Je hovno Ladislava Klímy a Indyho & Wiche, Ivana Diviše a svobodníků, J. H. Krchovského a batolat, Jana Hanče a hospodských štamgastů, Bohumila Hrabala a internistů z kliniky, Miloslava Švandrlíka a házenkářek, Fandy Pánka a dlaždičů, Ivana Wernische a novinářů, Gustava Meyrinka a řádných občanů. Hovno je…

Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet? Karel Jaroslav Obrátil (1866–1