Gaston Bachelard

V eseji autor domýšlí řadu podnětů ze své starší práce Formování vědeckého ducha a zároveň přechází z oblasti vědění k poezii. V osobitém psychoanalytickém výkladu snění u ohně dospívá k nástinu své filosofie básnického obrazu, kterou pak rozvíjí v knize Voda a sny. Jestliže Bachelardova Psychoanalýza ohně zůstává dodnes strhující četbou, je tomu tak zejména proto, že do této nevelké knížky je vepsán i úžas, s nímž autor objevil svůj nový velký úkol. Tímto úkolem byl právě průzkum toho, co chtěl odhodit, toho, čemu Spinoza říkal „uspořádání naší představivosti“. Bachelard náhle pochopil, že tvrdošíjný sklon myšlení k subjektivní deformaci skutečnosti říká možná o člověku více než těch několik objektivních pravd, které zůstaly ležet při cestě. To, před čím mělo být varováno, se obratem ruky stalo neobyčejně významným svědectvím o fungování lidského ducha. „Spojíme-li oheň, jenž oživuje naše srdce, s ohněm, který oživuje svět,“ říká Bachelard na jednom místě své knihy, „zmocní se nás patrně tak silný a tak prvotní pocit sounáležitosti s věcmi, že se přesná kritika stane bezmocná.“ Bachelard si navíc nyní uvědomuje, že právě tyto opojné subjektivní valorizace hmotných fenoménů byly zřejmě tím prvotním impulsem, který otevřel cestu vědě, že člověka k vědě nepřivedla deshumanizující racionalita, ale jeho imaginativní schopnost: „Věda se utváří spíše na podkladě snění než na podkladě zkušenosti...“

Bachelard v této knize obrací pozornost k psychologickým podmínkám, které určují náš citový vztah ke skutečnosti: „Vášnivě milovat skutečnost nás nenutí k poznání reality,“ prohlašuje na jednom místě této knihy. „Základní, prvotní hodnotou je cit.“ Jak je už z názvu knihy patrné, pozornost se tu obrací na další z oněch „živlů“, které figurovaly právě tak v představách prvních řeckých filosofů, jako později třeba v spekulacích alchymistů. A materiál, z kterého Bachelard vychází, aby vysledovával rozmanité a někdy protikladné citové postoje, které jsou spjaty s vodním živlem, čerpá především z dokumentů literárních. Nejde mu ovšem o onen proces formování literárního díla, který zkoumá poetika: je přesvědčen, že sugestivní síla básnických obrazů je závislá na tom, do jaké míry se v nich obrážejí určité bytostné tendence lidské psychiky, a jeho ctižádostí je nyní vypracovat jakousi „metapoetiku“, která by odhalila sepětí básnické obrazivosti s těmi silami, které ovládají lidské snění obecně, vysledovat silokřivky, které určují jeho vnitřní dynamiku. V tom tkví právě podstata jeho koncepce materiální imaginace: hmota tak, jak je prožívána našimi smysly přestává sice hrát roli v moderním vědeckém poznání, ale pro naše cítění zůstává nadále ztělesněním sil, s nimiž jsme konfrontováni ve svých nejelementárnějších prožitcích. Ať je náš život jakkoli formován moderní technikou, ve své nejhlubší rovině stále ještě zůstává vnořen do prostředí některého z oněch živlů – ohně, vody, vzduchu a země –, v nichž byla kdysi v počátcích lidského myšlení spatřována ona živoucí pralátka, z níž se postupně vydělovaly všechny existující věci a bytosti. Aplikace psychoanalýzy zdá se tu být Bachelardovi o to víc na místě, že tím, co umožňuje, aby naše individuální bytí zakoušelo svoje sepětí se světem, jsou obrazy rozvíjené ve chvílích volného snění. Právě v knize, v níž se zaměřil na obrazy, v kterých nachází výraz imaginativní prožívání vodního živlu, je toto sblížení s psychoanalýzou nejnápadnější... Bachelard si je vědom, že moderní duše je bolavá, nahlodaná, zamlčená i zamlčující, zve proto člověka k hovoru s vodou, která obrozuje, probouzí energii - znovu učí mluvit.

První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch, Filosofie ne, Aplikovaný racionalismus a Materiální racionalismus. Ve své epistemologické tvorbě se Bachelard snaží formulovat prostřední pozici mezi extrémy materialismu a idealismu. Tuto pozici označuje jako racionalistickou, oproti uzavřenému karteziánství se má ale jednat o racionalismus otevřený, neustále připravený sebe sama přehodnocovat. Důležitým nástrojem jsou k tomu výdobytky psychoanalýzy, které vědeckému duchu umožňují překonávat epistemologické překážky. V návaznosti na tuto psychoanalýzu začne následně Bachelard rozvíjet druhou stranu svého díla, spisy rozvíjející poetickou imaginaci jako jakýsi protipól komplementární k vědeckému uchopování světa.

Beloved and contemplated by philosophers, architects, writers, and literary theorists alike, Bachelard's lyrical, landmark work examines the places in which we place our conscious and unconscious thoughts and guides us through a stream of cerebral meditations on poetry, art, and the blooming of consciousness itself. Houses and rooms; cellars and attics; drawers, chests and wardrobes; nests and shells; nooks and corners: no space is too vast or too small to be filled by our thoughts and our reveries. With an introduction by acclaimed philosopher Richard Kearney and a foreword by author Mark Z. Danielewski.