Milan Balabán

Autoři se zamýšlejí nad překladem Bible. Pokoušejí se předat biblickou zvěst a současně zachovat poezii hebrejského textu.

Jeden z nejznámějších textů Starého zákona, o jehož přetlumočení se vedle teologů odedávna pokoušeli nejlepší evropští básníci, se klene mezi úchvatným opěváním milostného citu a více či méně mystickými významy těchto slov. Nejkrásnější z písní Šalomounových v nejkrásnějších českých básnických překladech od Bible kralické po dva dosud nepublikované - v Izraeli nedávno zesnulého českého básníka Čana a významného českého hebraisty Milana Balabána - doprovodí zasvěcená stať tohoto předního vykladače právě této biblické pasáže a básníka v jedné osobě.

„Všechny ženské portréty, o něž se v následujících kapitolkách pokusím, vycházejí ze svědectví a charakteristik biblických. To je spolehlivý základ a podklad našich studií. Nesmíme ovšem opomenout skutečnost, že Bible je kniha historická, nikoli nehistorická šperkovnice idejí. Hebrejská nebo řecká literatura biblických spisů prozrazuje své „dobové pozadí“. Biblické zvěstné náčrty jsou obkrouženy orientální mentalitou, která plyne z toho, že Bible je kniha patriarchální. Bibličtí pisatelé tvořili své ženské portréty v dobách, kdy první místo ve společnosti zaujímal muž. Na to narazíme v každé druhé třetí kapitole naší židovské a křesťanské posvátné knihy. Ženských obrysů biblických vyprávění (narace), kázání (predikace) i mudroslovných úvah (meditace) si bibličtí vykladači dlouho (po staletí, ba tisíciletí) nevšímali. Vycházeli, téměř automaticky, z principiální podřazenosti a podřízenosti ženy. To pokládali za danost, za něco, co nelze měnit vždyť je tato druhořadost ženy zakotvena v samotných Písmech. Ještě silněji vyzníval argument, že sám Bůh je „muž a patriarcha“. Pro Milana Balabána je však ženství v Bibli sice jemně, ale zásadně přítomno. Kniha Jímavé portréty biblických žen se snaží jednotlivé ženské postavy Písma, od těch nejznámějších až po bezejmenné služky, otrokyně, či dokonce nevěstky, připomenout, popsat a rozebrat jejich zvěstný význam.

je to vztaženost ke smyslu všeho bytí. Havlův „Bůh“ není objekt, věc nad jinými věcmi. Je to osobní tajemství, (extatická) záležitost ústící do personálního objektivna. Absolutní horizont (víry) není z tohoto světa, není to svět, je to pravda. Původně vyšel text v časopisu Reflexe v roce 1996.

Deníky významného českého hebraisty, evangelického teologa, religionisty a básníka z let 198285 přinášejí mimořádně cenné svědectví jak o životě české inteligence v časech normalizace, tak o osobních dramatech svého autora. Milan Balabán byl na začá tku normalizace zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní činnosti a dvacet let pracoval v dělnických profesích. Po podpisu Charty 77 žil pod neustálým policejním tlakem. Kniha vydává bezprostřední svědectví o době i o mnoha známých lidech v ní žijících.

I když je Milan Balabán vnímán jako básník plně spirituální a z jeho veršů je patrná inspirace v Písmu Svatém, díky schopnosti otevřeného vnímání světa kolem, přirozené emocionalitě a potřebě posouvat hranice konvencí o kouse dále, vytvořil skvělé básnické dílo plné jazykových experimentů a libé melodie. Přestože je jeho poslední sbírka opětovným svědectvím hledání smyslu bytí v pozitivní perspektivě a naději, některé obrazy a jejich expresivní vyjádření bezesporu vybízejí k údivu. Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Důležitou součástí jeho ohledávání světa je však také poezie, kterou píše po celý svůj život.

Ohledání a zpřístupnění vybraných biblických pojmů. Autor začíná analýzou hebrejských a řeckých termínů, hledá jejich souvislosti napříč biblickým kánonem, interpretuje typickou balabánovskou poetikou a ve finále konfrontuje čtenáře s jejich překvapivou aktuálností. Z řady "Pro homine" vyházející v Protestantu 2005-2011 vybral a uspořádal Jáchym Gondáš. V jeho výběru najdete pojmy nesporně zásadní i témata jen zdánlivě okrajová. S ilustracemi Petra a Jany Tureckých.

Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Milan Balabán (1929) vbásnil tzv. žalmům stupňů, neboli poutním písním (žalmy 120 - 134) navýsost emocionální podobu. Jeho text tak není v pravém slova smyslu převod, či překlad konvenční hebrejské verze žalmů, které kniha rovněž obsahuje, ale vlastně již samostatná básnická skladba. V osobních, naléhavých textech, propojující autorovu životní zkušenost s poučeností biblisty a jazykového experimentátora, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidském hledání smyslu a vůlí nepoddajně žít s perspektivou a nadějí. Odstraněním nepsaných, ale léty zakonzervovaných a napevno usazených zvyklostí nahlížení na posvátné texty, bořením bariér, rozšiřuje individuální možnosti lidského vnímání v obecné rovině.

Očekávaný - a možná i dychtivý - čtenáři, vstup do naší obrazárny slov, do laguny biblické i české, pij radostně z té studny dávných i současných básníků. Jejich lesk, třpyt i jas tě veď - až do Betléma, domova

Autoři se zamýšlejí nad překladem Bible. Pokoušejí se předat biblickou zvěst a současně zachovat poezii hebrejského textu.

Dvojsvazek s podtitulem Stručné dějiny izraelsko-židovské noetiky, v němž jednu část tvoří Balabánovy úvahy a druhou eseje Tydlitátové, která také knihu ilustrovala. V českém samizdatu vyšlo toto dílo už v roce 1981. Jde v něm o „přibližné, nikoli však nepřesné nakreslení hlavních myšlenkových linií starozákonní zvěsti“. Tématem je BUDOUCÍ, to NOVÉ, „které je na cestě k nám“, po němž se lze pouze tázat, v duchu autory citovaného listu Židům: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Dvojsvazek s podtitulem Stručné dějiny izraelsko-židovské noetiky, v němž jednu část tvoří Balabánovy úvahy a druhou eseje Tydlitátové, která také knihu ilustrovala. V českém samizdatu vyšlo toto dílo už v roce 1981. Jde v něm o „přibližné, nikoli však nepřesné nakreslení hlavních myšlenkových linií starozákonní zvěsti“. Tématem je BUDOUCÍ, to NOVÉ, „které je na cestě k nám“, po němž se lze pouze tázat, v duchu autory citovaného listu Židům: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Profesor Milan Balabán je znám jako znalec Starého zákona, hebraista, teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Málokdo přitom ví, že po celý svůj život též píše básně, které se dodnes nedočkaly knižního vydání, otištěno bylo pouze několik z nich časopisecky. Přítomná kniha představuje soubor Balabánových básní, zahrnující léta 1953–2003. Rozdělena je do tří oddílů: první (1953–1969) představuje Balabána zejména jako lyrika, osobitě ve svých básních spájejícího konkrétní vidění přírody s meditací o lidském údělu. Druhý oddíl (1970–1977) ukazuje Balabána jako velkého básnického experimentátora: v básních na biblická témata rozehrává všechny možnosti verše – zvukové, vizuální, rytmické. Nejde o formální experiment, básně zachovávají hloubku obsahu, jsou svědectvím o mimořádně těžké době (profesor Balabán, signatář Charty 77, byl zbaven možnosti působit jako evangelický farář a byl donucen živit se jako čistič kanálů). Závěrečný oddíl (1977–2003) představuje Balabána jako básníka-svědka, statečného občana, kronikáře doby. Ve vypjatě osobních, naléhavých básních, spojujících všechnu předešlou autorovu básnickou zkušenost, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidské statečnosti, nepoddajnosti, vůli nenechat se zlomit a stále žít s perspektivou naděje.

Profesor Milan Balabán je znám jako znalec Starého zákona, hebraista, teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Málokdo přitom ví, že po celý svůj život též píše básně, které se dodnes nedočkaly knižního vydání, otištěno bylo pouze několik z nich časopisecky. Přítomná kniha představuje soubor Balabánových básní, zahrnující léta 1953–2003. Rozdělena je do tří oddílů: první (1953–1969) představuje Balabána zejména jako lyrika, osobitě ve svých básních spájejícího konkrétní vidění přírody s meditací o lidském údělu. Druhý oddíl (1970–1977) ukazuje Balabána jako velkého básnického experimentátora: v básních na biblická témata rozehrává všechny možnosti verše – zvukové, vizuální, rytmické. Nejde o formální experiment, básně zachovávají hloubku obsahu, jsou svědectvím o mimořádně těžké době (profesor Balabán, signatář Charty 77, byl zbaven možnosti působit jako evangelický farář a byl donucen živit se jako čistič kanálů). Závěrečný oddíl (1977–2003) představuje Balabána jako básníka-svědka, statečného občana, kronikáře doby. Ve vypjatě osobních, naléhavých básních, spojujících všechnu předešlou autorovu básnickou zkušenost, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidské statečnosti, nepoddajnosti, vůli nenechat se zlomit a stále žít s perspektivou naděje.