Milena Bartlová

Publikace je druhým dílem historického vylíčení proměn akademického oboru dějiny a teorie umění v dnešní České republice a zabývá se dvaceti lety tzv. normalizace. Navazuje na první díl Dějiny českých dějin umění 1945–1969 / Dějiny umění slouží vědě o člověku (UMPRUM 2020). Na základě rozsáhlého archivního studia, čtení dobových uměleckohistorických publikací, pamětnických rozhovorů a v neposlední řadě i svých vlastních vzpomínek a zkušeností vykresluje autorka období, kdy čeští historici a historičky umění dosáhli dlouho připravovaných cílů svého oboru, avšak museli se potýkat s omezováním svobody vědeckého bádání i vysokoškolského studia a s nemožností volného cestování. Kniha poprvé představuje blízký pohled na navigování jednotlivců i celé oborové komunity v situaci napětí mezi každodenností, podvolením a vzdorem v intelektuální společnosti 70.–80. let. Tuto dobu autorka chápe jako „naši domácí postmodernu“, jež vedla k rozštěpení reality, které však neprobíhá podle konvenčního rozlišení dobra a zla. V neposlední řadě představuje kniha teoreticky podložený pokus, jak včlenit badatelský subjekt do studia soudobých dějin. Systematický i chronologický výklad nabízejí vhled do fungování infrastruktur humanitního vědeckého oboru a odhalují strategie vyrovnávání s cenzurou i dalšími omezeními. Kniha předkládá dramatické lidské příběhy rámované konfrontací s tajnou politickou policií a požadavkem na politickou konformitu prostřednictvím členství v komunistické straně. Na druhé straně zkoumá také zkušenosti autonomie a svobody na okrajích povoleného, zejména v samizdatové produkci, přičemž klade větší důraz na vnitřně svobodné jednání než na status oběti. Práce ukazuje tři roky přestavby, zvrat listopadové revoluce a překvapení následujícího roku 1990, přičemž nabízí podněty k tomu, abychom jej přestali zjednodušeně považovat za „rok nula“. Grafika Jan Čumlivski. Vychází za finanční podpory Grantové agentury ČR. Vydání české.

Kniha poprvé představuje na základě rozsáhlého archivního studia a diskurzivní analýzy textů dějiny akademického oboru dějiny a teorie umění v nynějším Česku od konce druhé světové války do počátku normalizace. Specifikum oboru rozkročeného mezi vědou a uměním určuje konkrétní chronologické mezníky i výzkumnou metodu, jež si všímá jak diskurzivní roviny, tak i praxe. Dějiny umění jsou sledovány trojím způsobem: jako biografie významných osobností, jako institucionální dějiny vysokoškolských a muzejních oborových pracovišť a jako dějiny idejí či diskurzů. Pozornost se věnuje specifickým tématům, jako jsou genderový systém oboru, vztah k zahraničí a k německým vyhnancům, vztah k aktuálnímu umění atd. Kniha poskytuje plastický obraz jedné humanitní disciplíny v dynamickém historickém období zahrnujícím třetí republiku a vyrovnávání s válečnými lety, nástup diktatury KSČ a roky stalinismu, poststalinské období a dobu pražského jara. Zároveň je obecnějším příspěvkem ke kulturním dějinám této doby. Grafika Jan Čumlivski. Kniha vychází s podporou Grantové agentury ČR.

Britský historik umění Michael Baxandall byl jednou z nejvlivnějších osobností světových dějin umění 2. poloviny 20. století. Výbor zahrnuje metodologicky významné a podnětné texty ke starému umění, architektuře i moderní malbě. Pro odbornou veřejnost může být popudem k hlubšímu zájmu o originální publikace autora. Širší kulturní veřejnosti nabízí možnost seznámit se s novějšími přístupy k dějinám umění.

Kolektivní monografie navazuje na úspěšný výzkumný a výstavní projekt UMPRUM a Národní galerie Budování státu: reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Autoři a autorky především mladší generace z několika humanitních oborů společně zkoumají proces utváření československé národní a státní identity prostřednictvím kulturních kódů, jakými jsou lidovost, modernita, konzervativismus či národní čistota. K zajímavým tématům patří například návrhy na architektonické řešení pracovních táborů, nebo role zednářů a hnutí za pohřeb žehem v konstrukci československé identity. Závěrečné shrnutí napsal Petr Pithart. Grafika Jan Čumlivski.

Rozsáhlou bilingvní publikaci, která doprovází výstavu ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze (ve dnech 19. 11. 2015 až 7. 2. 2016), připravil kolektiv pedagogů Katedry teorie a dějin umění VŠUP v Praze spolu se studenty a externími spolupracovníky. Kromě podrobného vědeckého katalogu všech vystavených exponátů obsahuje odborné studie, detailněji přibližující vybraná témata a je bohatě ilustrován. Představuje umělecká díla různých kvalit a nejrůznějších médií, která se v letech 1918-1939 a 1945-1992 podílela na reprezentaci československého státu. Publikace proto přibližuje nikoli obvyklý uměleckohistorický kánon českého umění 20. století, nýbrž průřez dobovou vizuální kulturou, v níž se setkávají slavné malby a sochy nejpřednějších umělců s nenápadnými užitými grafikami na bankovkách. Grafický design Jan Čumlivski.

Kniha poprvé ukazuje jednu kapitolu českých dějin umění: výtvarnou produkci spojenou s husitským hnutím. Donedávna se zdálo, že nic takového neexistovalo, a teprve výstava a publikace Umění české reformace (2010) ukázaly, že jde o kulturně bohaté a zajímavé téma. Práce je psána pro širší veřejnost, jíž chce zprostředkovat výsledky autorčina vědeckého výzkumu posledních dvaceti let. Nejprve se zabývá kritikou náboženských obrazů v náboženském reformním hnutí konce 14. století za vlády Václava IV. Obrazoborectví se pak ukazuje nejen jako ničení, ale také jako cenná součást kulturních dějin. Po husitských válkách se v Čechách a na Moravě poprvé v Evropě zformovalo dlouhodobé soužití dvou církví: kališníků s katolíky. Výtvarné umění se na hledání společenského kompromisu významně podílelo.

Středověké umění a kultura jsou nám vzdálené, přesto ale patří k dědictví naší vlastní minulosti. Kniha se odlišuje od dosavadní české produkce zejména v tom, že nevykládá dějinný vývoj umění, ale na konkrétních příkladech osvětluje širší ideové a intelektuální souvislosti vizuální tvorby a funkce obrazu v širokém smyslu. Přistupuje přitom k tématu středověkého umění důsledně z pozice moderní a aktuální umělecké tvorby a používá jazyk současné teorie umění a obrazu. Cílem je zprostředkovat dnešnímu divákovi středověký obraz tak, aby jej mohl vnímat nejen jako historickou památku, ale také jako vlastní umělecký prožitek. Situace středověkého člověka a jeho obrazů v mnohém nečekaně připomíná otázky a problémy dneška – především vztah mezi úlohou tištěného textu na jedné straně a obrazu (vizuálního znaku) na druhé straně v kulturní a společenské komunikaci. Kniha se zabývá pamětí, vztahem mezi obrazem a realitou a médii komunikace. Vedlejším cílem knihy je také uvést do českého prostředí

Sborník 3. sjezdu historiků umění 25.-26. září 2008

Knížka představuje soubor studií, které autorka věnovala v průběhu posledních patnácti let tématu národních charakteristik umění. Studie původně vznikly jako přednášky na konferencích a většina jich původně vyšla v cizích jazycích. Některé zpracovávají otázky z dějin dějepisu umění, jiné jsou sice rozbory konkrétních středověkých uměleckých děl, ale takovými, při nichž se ukázalo, že podstata řešení spočívá v důkladném průzkumu a revizi starších, nacionálně zaměřených badatelských přístupů. Texty spojují průběžná témata: konstrukce dějin umění ve střední Evropě a vliv anachronických národních stereotypů a projekcí na ně, studium povahy a vlivu Vídeňské školy dějin umění, možnosti překročení dnes již neefektivních modelů a jejich nahrazení například historickým komunikačním modelem. Hlavním cílem tohoto souboru je upozornění na skutečnost, že výsledky studia generací našich předchůdců je nutno číst kriticky a poučeně.

Knížka představuje soubor studií, které autorka věnovala v průběhu posledních patnácti let tématu národních charakteristik umění. Studie původně vznikly jako přednášky na konferencích a většina jich původně vyšla v cizích jazycích. Některé zpracovávají otázky z dějin dějepisu umění, jiné jsou sice rozbory konkrétních středověkých uměleckých děl, ale takovými, při nichž se ukázalo, že podstata řešení spočívá v důkladném průzkumu a revizi starších, nacionálně zaměřených badatelských přístupů. Texty spojují průběžná témata: konstrukce dějin umění ve střední Evropě a vliv anachronických národních stereotypů a projekcí na ně, studium povahy a vlivu Vídeňské školy dějin umění, možnosti překročení dnes již neefektivních modelů a jejich nahrazení například historickým komunikačním modelem. Hlavním cílem tohoto souboru je upozornění na skutečnost, že výsledky studia generací našich předchůdců je nutno číst kriticky a poučeně.

Sborník studií se zabývá tématem, které je dosud zpracováno jen velmi málo. Shrnuje příspěvky z kolokvia, které se uskutečnilo v roce 2005 na půdě Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Bezmála dvě desítky statí pojednávají o úloze, kterou ženy hrály v české a slovenské umělecké kritice a uměnovědě 19. a 20. století, a o postavení, jakého v oboru dosahovaly, představují sběratelky umění a kurátorky a přinášejí portréty některých významných osobností tohoto oboru. Ukazuje se, že často se objevující teze o dějinách umění jako "jemném", "ženském" oboru nemá téměř žádné opodstatnění.

Sborník studií se zabývá tématem, které je dosud zpracováno jen velmi málo. Shrnuje příspěvky z kolokvia, které se uskutečnilo v roce 2005 na půdě Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Bezmála dvě desítky statí pojednávají o úloze, kterou ženy hrály v české a slovenské umělecké kritice a uměnovědě 19. a 20. století, a o postavení, jakého v oboru dosahovaly, představují sběratelky umění a kurátorky a přinášejí portréty některých významných osobností tohoto oboru. Ukazuje se, že často se objevující teze o dějinách umění jako "jemném", "ženském" oboru nemá téměř žádné opodstatnění.