Zygmunt Bauman

Ambivalence je téma, které se v díle Zygmunta Baumana objevuje velmi často. V jeho analýzách modernity, v knihách o životě v tekuté moderní společnosti, jde téměř vždy o motiv ústřední. Baumanova sociologická perspektiva sama o sobě vyzařuje ambivalenci a mnohá témata, která během své kariéry zkoumal - například svobodu, morálku, nesmrtelnost a utopii - jsou sama o sobě fundamentálním vyjádřením ambivalence. Bauman trvá na tom, že svět není jednou provždy pevně daný, ale že jej lidé mohou zpochybňovat a měnit, a ambivalence tak není nemocí, kterou je třeba léčit, ale spíše faktem, který je třeba přijmout. Ambivalence je nedílnou součástí našeho lidského bytí. Je nedílnou součástí naší zkušenostní a emocionální sféry, zakořeněným aspektem našich životních rozhodnutí a konfrontace se společností, jakýmsi nepříjemným prostředníkem mezi nadějemi a skutečně existující realitou. Ambivalence je pojem, který se používá k popisu smíšených emocí a komplexního prožívání toho, že jsme jakoby chyceni mezi protichůdné nebo konfliktní póly (očekávání, možnosti, volby atd.) a nemůžeme mít obojí zároveň. Je zřejmé, že ambivalence se v lidských dějinách objevovala po celou dobu. Zdá se však, jako bychom v moderní době na jedné straně vyprodukovali dosud nevídané množství ambivalence a zároveň jsme vůči tomuto fenoménu stále více netolerantní, a proto se jej snažíme různými prostředky problematizovat a odstranit.

Vedlejší škody, sousloví známé především z vojenské terminologie, užívá sociolog Zygmunt Bauman, když se zamýšlí nad narůstající sociální nerovností a marginalizací lidského utrpení, jež dosahují stále větších rozměrů. Chudoba je běžně vnímána jako problém neschopnosti vydělat peníze a je v zásadě kriminalizována. Nejnižší vrstva společnosti je v postavení, kdy by se jí ostatní nejraději zbavili. Takovéto chápání chudoby zakrývá sociální kořeny nerovnosti, které spočívají v kombinaci konzumní životní filozofie propagované a vštěpované spotřebitelsky orientovanou ekonomikou a úbytkem životních šancí dostupných chudým. V našem současném, tekutém a moderním světě jsou chudí vedlejší škodou společnosti orientované na zisk. Jsou to cizinci uvnitř, kteří jsou zbaveni práv, jimž se těší ostatní členové společenského řádu. Vydáním knihy Vedlejší škody s podtitulem Sociální nerovnosti v globálním věku navazujeme na předešlé Baumanovy tituly (Tekuté zlo, Tekutý život, Tekutý strach a Morální slepota).

Hlavní postavou této knihy je člověk naší „tekuté moderní“ doby – člověk bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, které by mu daly možnost přestat opakovaně usilovat o sebedefinování a sebeprosazení. Tento člověk, obyvatel tekuté moderní společnosti, navazuje vztahy takřka na potkání. Nikdo mu ale nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat – což se v tekuté moderní společnosti bude dít zas a znovu. Zvláštní křehkost lidských pout, pocit nejistoty, kterou tato nestálost vyvolává, a rozporuplná touha navazovat stále nové vztahy, ale raději nikterak pevné, jsou hlavními tématy této významné knihy Zygmunta Baumana. Zaujme nejen studenty a badatele v oboru sociologie a společenských a humanitních věd obecně, ale osloví každého, kdo se zajímá o proměnlivou povahu lidských vztahů.

Hlavní postavou této knihy je člověk naší „tekuté moderní“ doby – člověk bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, které by mu daly možnost přestat opakovaně usilovat o sebedefinování a sebeprosazení. Tento člověk, obyvatel tekuté moderní společnosti, navazuje vztahy takřka na potkání. Nikdo mu ale nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat – což se v tekuté moderní společnosti bude dít zas a znovu. Zvláštní křehkost lidských pout, pocit nejistoty, kterou tato nestálost vyvolává, a rozporuplná touha navazovat stále nové vztahy, ale raději nikterak pevné, jsou hlavními tématy této významné knihy Zygmunta Baumana. Zaujme nejen studenty a badatele v oboru sociologie a společenských a humanitních věd obecně, ale osloví každého, kdo se zajímá o proměnlivou povahu lidských vztahů.

V životě, kde jsou hodnoty odvozovány od kasovních trháků a lidé touží po nejnovějších technických a módních vychytávkách, kde svůj názor odvozují od bulvárních drbů a jsou líní přemýšlet nad složitými otázkami, čelíme vážnému riziku, že ztratíme citlivost a přestaneme vnímat utrpení druhých. Zlo totiž neodhaluje svou tvář jen za okolností, v nichž lidé často jednají pod extrémním nátlakem, jako jsou například války, projevuje se převážně v každodenní necitlivosti k utrpení druhých, v neschopnosti či odmítání je pochopit a v náhodném odvracení etického pohledu. Zlo a mravní slepota se skrývají v tom, co považujeme za normální, v triviálnostech a v banalitě každodenního života, a to nejen v abnormálních a výjimečných případech. Britský sociolog Zygmunt Bauman a litevský filosof a politolog Leonidas Donskis jev morální slepoty analyzují prostřednictvím konceptu adiafory - umístění určitých činů nebo kategorií lidských bytostí mimo svět morálních závazků a hodnocení. Adiafora implikuje postoj lhostejnosti k tomu, co se ve světě děje, je znakem mravní otupělosti, která se podle autorů stále více vzmáhá v západní společnosti. Vydáním knihy Morální slepota s podtitulem Ztráta citlivosti v tekuté modernitě navazujeme na předešlé Baumanovy tituly (Tekuté zlo, Tekutý život, Tekutý strach).

Rozbor sociologických kořenů holocaustu, tj. vyvraždění deseti milonů Evropanů v nacistických koncentračních táborech. Možnosti prevence budoucích genocid. Bauman chápe holocaust jako „židovskou tragédii“, zdůrazňuje však její specifické rysy, které ji odlišují od všech ostatních genocid. Konstatuje, že holocaust se objevil a byl realizován v naší moderní, racionalizované a racionalistické společnosti, na vysoké úrovni rozvoje naší civilizace a na vrcholu úspěchů lidské kultury – ale právě proto je problémem této společnosti, této civilizace a této kultury. Holocaust je tak pochopen nikoliv „pouze“ jako historická událost, ale jako dějinný milník, jako výpověď o povaze a charakteru naší civilizace, o tom, jak degenerovala lidská racionalita a k jakým cílům byla použita. Baumanova kniha zařazuje holocaust do kontextu sociologických analýz rasismu, ale překračuje je tím, že dokládá tragickou dialektiku „výjimečnosti a normality“ holocaustu. Autor bez moralizování prokazuje, jak se v polovině 20. století dostal osvícenský racionalismus do ostrého konfliktu s morálkou a nenalezl z něj východisko. Bibliografie prací Zygmunta Baumana čítá několik desítek knižních monografií, avšak právě kniha Modernita a holocaust z roku 1989 je pokládána veřejností (nejen akademickou) i autorem samým za dílo přelomové: touto knihou se stal světově uznávaným sociologem a autoritou v oblasti analýzy pozdně moderní doby. Kniha byla v roce 1990 oceněna Cenou města Amalfi za nejlepší evropské sociologické dílo roku. Byla přeložena do několika desítek jazyků. Pro české vydání napsal Zygmunt Bauman zvláštní předmluvu.

Náš tekutý moderní svět není – jako všechny tekutiny – schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme „flexibilní“ a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale tak, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé – takové jsou dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu. Zygmunt Bauman (1925-2017) patří k nejvýznamnějším a také k nejznámějším sociálním vědcům naší doby. Je autorem řady zásadních knih o modernitě, holocaustu a postmoderním životním způsobu.

Na počátku jednadvacátého století žijeme znovu v době strachu. Ať už jde o strach z válečných konfliktů, teroristických útoků nebo z přírodních, ekologických katastrof. Žijeme ve stavu neustálé úzkosti z nebezpečí, která mohou kdykoli a neohlášeně zasáhnout. Strachem nazýváme naši nejistotu - tváří v tvář rizikům, jež charakterizují naši tekutou moderní dobu, naši nevědomost o tom, co přesně hrozba představuje, a naši neschopnost určit, co lze a co nelze udělat, abychom jí čelili. Přitom modernita měla být podle Zygmunta Baumana, jednoho z předních sociálních myslitelů naší doby, takovým obdobím v dějinách lidstva, kdy obavy, které v minulosti pronikaly do společenského života, se již měly jevit jako nadbytečné. Lidé měli převzít nad svými životy kontrolu, držet je pevně v rukou a nést za ně odpovědnost. Baumanova kniha Tekutý strach přináší výčet moderních tekutých strachů, pokouší se odhalit jejich společné zdroje, analyzovat překážky, hromadící se na cestě k jejich identifikaci, a zkoumat způsoby, jak je vyřadit z provozu nebo je zneškodnit. Prostřednictvím svého popisu obav a úzkostí, které nás dnes tíží, Bauman rovněž upozorňuje na problémy, jimž budeme muset čelit a řešit je po většinu tohoto století, pokud chceme, aby na jeho konci pociťovali naši bližní větší jistotu, než dnes cítíme my.

Tekutý život přispívá k rostoucí nerovnosti, nejistotě a nedůvěře. Současná, moderní společnost rezignovala na své sociální základy a stabilní, pevný řád transformovala do měkké a pružné formy v domnění, že tím dosáhne maximální otevřenosti. Taková společnost ale nedokáže trvale udržet tvar, přetéká z jedné polohy do druhé, její podoby jsou krátkodobé a cíle méně angažované. Člověk se může opírat jen o minimum jistot a stále méně spoléhat na solidaritu a odpovědnost jednotlivce. Sociolog Zygmunt Bauman, autor teorie o tekutosti současného světa, ve své knize Tekutý život navazuje na svou nejznámější publikaci Tekutá modernita. Bauman je znám jako velký kritik globalizace a jejich neblahých dopadů na lidskou společnost. Jakkoli se vymezuje vůči individualismu, nečiní tak z ideové pozice postmarxisty, nýbrž ústy sociologa, jenž za flexibilitou jednotlivce a neomezenými možnostmi, které pro dosažení svého úspěchu prosazuje, vidí rovněž narůstající populismus, bezohlednost a technokratické pojetí života. Jednotlivec se přestává socializovat a svou individuální roli nespatřuje v činnosti ve prospěch komunitního celku, ale uskupení ekonomického, které je soustředěno výhradně na zisk, bez ohledu na jakoukoliv solidaritu a další možné negativní důsledky například v oblasti ekologie či kultury. Myšlenky Zygmunta Baumana nelze číst jako dogma, o to ani sám autor za svého života nikdy veřejně neusiloval. Z pozice akademika s rozmanitou životní zkušeností se spíše snažil upozorňovat na problémy, které si společnost sama vytváří a následně se s nimi potýká, a vyvolávat na předmětná témata diskusi.

Kniha zpracovává jeden z klíčových konceptů, s nimiž přišel slavný sociolog Zygmunt Bauman. Podle něj ideu tekuté modernity charakterizuje individualismus, narůstající pocit nejistoty a privatizace ambivalence. Jde o chaotické pokračování moderny, kdy jedinec může volně přejít z jedné sociální pozice do jiné. Typickým rysem tekuté modernity je nomádství, člověk proplouvající světem jako turista, měnící místa, zaměstnání, partnery, hodnoty, politickou a sexuální orientaci, aniž by vytvářel a participoval na tradičních sítích vztahů a zodpovědností. Ty jsou nahrazeny osobní, zcela individuální volbou. Zkoumání změn, které znamenají nástup tekuté modernity pro lidskou situaci, rozděluje Bauman do pěti částí, ve kterých podrobně analyzuje proměny základních moderních konceptů: 1. úsilí o emancipaci, 2. myšlenku individualizace představu, že je na jedinci, aby se sám stal tím, kým chce být, 3. představu pokroku a práce jako prostředku, jak ovládnout budoucnost, 4. oddělení času a prostoru, 5. národní stát. Zygmunt Bauman (19252017) byl polsko-britský sociolog a filozof, jeden z nejvýznamnějších teoretiků společenských věd. Zabýval se otázkami modernity, holokaustu, postmoderního konzumerismu apod.

Vo svojej poslednej knihe, ktorá bola publikovaná až po jeho smrti v januári 2017, sa Bauman venuje tendenciám, ktoré sú prejavom nostalgických túžob po idealizovanej či imaginárnej minulosti. Z tejto pozície analyzuje príčiny kríz súčasnej spoločnosti. Kniha uzatvára bohatú Baumanovu spisbu a pridáva sa k slávnym titulom ako Tekutá modernita, Tekutá láska, či Modernita a holokaust.

Známý sociolog Zygmunt Bauman (1925 – 2017) se ve své poslední knize věnuje tématu uprchlické krize. Na pozadí současné situace analyzuje původ a dopady morání paniky, ukazuje, jak politici zneužívají strachu obyvatel a dochází k závěru, že bychom se místo stavění zdí měli pokusit spíše o budování mostů.