Martin Beneš

Lingvistika se často snaží prezentovat jako přírodní věda. Tvrdí se, že uživatelé jazyka jsou řízeni slepým jazykovým instinktem, a předpokládá se, že jejich jazykové chování lze popsat čistě ve fyziologicko-biologických termínech. Esa Itkonen ve své knize ukazuje, že tato představa je zásadně mylná, a přichází s pozoruhodně komplexním a přesvědčivým vysvětlením toho, jak jazyk existuje a funguje. Jeho argumentace je založena na tom, že jazyk je souborem milionů tzv. sdílených, tříúrovňových znalostí existujících tzv. v intersubjektivitě myslí jeho uživatelů – a že kvůli tomu má inherentně normativní charakter. Tato originální konceptualizace jazyka pak autorovi v 28 krátkých kapitolách a 6 apendixech umožňuje přesvědčivě vysvětlit a usouvztažnit řadu nesnadných teoretických i praktických otázek, které jsou aktuální i v současném českém myšlení o jazyce a v české jazykové situaci – například že „to, co má být, nelze odvozovat z toho, co je“ (normativita), ale že „to, co je, může mít vliv na to, co má být“ (jazyková změna) nebo že „my nemáme jazyk, ale jazyk má nás“ (jazyková správnost).

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se správně vyslovuje název salátu coleslaw? Jestli si děti na konci roku chodí pro výzo, nebo pro vízo? Jak se do češtiny dostal obrat být k mání? Na uvedené otázky a ještě 261 dalších přináší odpovědi právě tato knížka. Její autoři mají v řešení jazykových problémů praxi ze svého působení v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český, které mj. zajišťuje činnost jazykové poradny. A stejně jako tam i v této knížce nabízejí odpovědi na řadu drobných, ale nezřídka zapeklitých jazykových problémů všem, kteří se o jazyk zajímají ve svém volném čase nebo se mu věnují profesně. Pro ty první je kniha Kdo se zeptá, ten se dozví přístupná čtivou formou, ti druzí si prostřednictvím odkazů na jazykové zdroje a nástroje mohou ověřit, zda mají nabízená řešení dostatečnou oporu v datech a citované literatuře.

Tato kniha je vyústěním několikaleté sběratelské činnosti Martina Beneše. V dobách své největší slávy byla (Stará) Plzeň se svými osmi církevními stavbami významově na srovnatelné úrovni jako královská Praha. Hlavním cílem této knihy je ukázat Starý Plzenec skrze autentické pohlednice. Odeslané litografie a dopisnice navíc nabízí možnost nahlédnout do více než sto let starých zpráv psaných na lícovou stranu. ***** Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny podle městských částí, případně tematicky, jak je tomu u okénkových pohlednic v první kapitole. U každé pohlednice je také uveden rok vydání, případně datum odeslání na základě poštovního razítka na známce. Všechny pohlednice jsou také bohatě doplněny zajímavými poznatky buď v souvislosti s jednotlivými lokalitami, nebo vybranými střípky z historie města. ***** Obsah: Okénková pohlednice, Centrum města, Malá strana, Hradiště Hůrka, Výhledy na město, Královský hrad Radyně, Okolí Starého Plzence, Nakladatelé pohlednic.

Monografie Martina Beneše Úvod do teorie jazykové správnosti je pokusem vybudovat sociolingvistiku normativity jazyka. Vychází přitom ze specifické konceptualizace své předmětné oblasti, která počítá nejen s časoprostorovými, smysly vnímatelnými entitami jazykovými prostředky, ale též s nečasoprostorovými, smysly nevnímatelnými entitami sociálními inherentně normativními jazykovými pravidly, která distribuci těchto prostředků řídí. Úvodní část knihy tento přístup k vlastní předmětné oblasti vykládá a obhajuje, prostřední část se věnuje popisu a (jinde přehlíženým) vlastnostem takto nově nahlédnuté předmětné oblasti, závěrečná část pak na tomto pozadí rozebírá řadu problémů a otázek kolem klasické pojmové triády úzus norma kodifikace, se kterými se čeští lingvisté potýkali především v rámci teorie jazykové kultury zabývá se tu např. kritérii jazykové správnosti, vztahem kodifikace k reálnému užívání jazyka a jejími možnostmi ovlivnit jej, útvarovým členěním českého národního jazyka, jazykovými změnami (pronikáním nových prostředků do spisovného úzu) atp.